BUSSELTON HALF IRONMAN/3.5.2008

Busselton, městečko vzdálené 250 km jižně od Perthu. Nejvíce asi známé svým molem, které je dlouhé téměř 2 km a tím se řadí na 2. Místo na světe.

Městečko, kde se již několik let konají závody v triatlonu – Half Ironman i Ironman.
Do Busseltonu jsme přijeli už o den dříve, aby se kluci mohli zaregistrovat a měli klid na odpočinek před závodem.
Ubytování jsme měli v nádherném, romantickém Bed&Breakfast – Martin Fields Resort.

No je pravda, že tu romantiku jsem si před závodem užívala asi jen já, protože Vítkovy nervy pracovaly o 106.
Na usnutí jsme tentokrát zkusili nové triky jako je sklenička vína, meditační hudbu, Horyho knížku a podobně, ale předzávodní nervozita byla přeci jen trochu silnější.
Ještě musím poznamenat, že na tenhle výlet jsme jeli ve 4, teda vlastně v 5. Vítek se spolužákem triatlonistou – Laurentem. Navíc jeho přitelkyně Karin a malá Maya, 2 letá holčička. Takze pěkna rodinka. Naše autíčko zvládlo všechno, jak obě kola, kočárek, dětskou postýlku, tak i spoustu tašek jak pro kluky, tak pro nás.

Mě čekal víkend plný triatlonu a francoužštiny, protože Karin anglicky moc neumí....takže mne po víkendu trochu bolela hlava.
No zpátky k Busseltonu. O závodu vám napíše Vitek, takže mrknete o neco niz....jinak z meho pohledu byl závod naprosto úžasnej, atmosféra kolem byla nesrovnatelná s českým prostředím. Věude fanouěci, zázemi pro sportovce, pohoda.
Ja jsem lítala od jednoho konce na druhý, od jedný disciplíny k druhý...a poznat Vítka mezi dalšíma 954 lidma to byl bratru pěkný oříšek. Ale já jsem holka šikovná a kdo si počká, ten se dočká :D Takže fotečky máte tady a Vítkovo povídání taky.

BUSSELTON HALFIRONMAN - O ČEM ŽE TO JE ŘEČ?

Busselton:

pro vás neználky natolik světoznamé destinace jako je věhlasný Busselton, se jedná o totální zapadákov cca 250km od naší základny v Perthu.

Na mapě světa je toto místo k nalezení zde: http://maps.google.com.au/maps?hl=en&q=busselton&ie=UTF8&ll=-29.53523,125.419922&spn=46.919769,81.914062&z=4

Halfironman:

jedná se o poloviční verzi tzv. Ironmana (železňáka), což je nejdelší vytrvalecká distance multisportu triatlonu (triatlon = 3,8km plavání + 180km kolo + 42,195km maratonský běh).

Jak je uvedeno výše jednalo se o polovičního železňáka, takže na pořadu dne bylo pouhých 1,9km plavání, 90km kola a v závěru 21,1km půlmaratonského běhu.

Tyto závody se pořádají i v Čechách a od prvního okamžiku zde byly patrné rozdíly, proto bychom je rádi vypíchli jak z pohledu závodníka (Vítek) a z pohledu fotografky, fanynky, máserky i partnerky v jednom (Terezka).

Čechy vs. Austrálie v pořádání železňáka:

Startovné bylo oproti zlatým českým 990 Kč nehorázných 230USD, což je cca 3500 Kč, tfujtajksl. O nákladech na ubytování dalších 280 USD radši ani nemluvě. Tím končí zápory v neprospěch Austrálie. Ve všem ostatním jako je marketing, sponzoři, před závodní informace, atmosféra, počet účastníků i fanoušku nesaháme kolegům klokanům ani po kotníky. Pravda, že triatlon se tu těší větší popularitě i podmínky jako jsou nálada, peníze a počasí jsou tu lepší. Přesto 200 závodníků v Čechách vs. Necelých 1000 v Austrálii je znatelný rozdíl. Poměr fanoušků odhadujeme na cca 50:2000.
Den před závodem bylo nutné odevzdat kolo do doku a vzhledem k tomu, že se jednalo o australský dok, v kterém zazobaní Australani měli zaparkovaných bezmála 1000 kol, jedno krásnější a dražší než druhé, tak jsem se tam zaseknul na víc jak na hodinu počumováním po kolech, které v Čechách jsou dostupné tak maximálně na internetu.

Závod samotný a těsná příprava před ním probíhaly z pohledu závodníka následovně: Raní průjem a únava z málo naspaných hodin z důvodu nervozity vystřídalo sluníčko, sladká snídaně a políbení od Terezky. Závod začínal v 8:00, ale vzhledem k pravidlům bylo potřeba se dostavit již před 7:00 k prezentaci a do doku na přípravu všech serepetiček jako je přilba, boty, fusekle apod. No, vstávalo se před šestou takže byla slibná vyhlídka na opravdu dlouhý den.

Plavání:

1,9km jsem musel poprvé uplavat v moři, v neoprenu, v růžové plavecké čepce (tu jsem fasoval a nebylo možné změnit barvu) a v početném davu nadržených plavání chtivých Australanů a Australanek. Voda měla pod 18 stupňů, což se chvíli po startu ukázalo jako nepodstatné. Díky davu plavců a mojí nervozitě jako by vřela. Ve vodě bylo tak těsno, že jsem dostal několik pohlavků, přes záda a dokonce mi naplácali i na zadek. Poprvé v životě jsem uplaval 1,9km vkuse pouze kraulem a bez přestávky, super pocit a úspěch. Výsledný čas 35:39 znamenal 463. místo, což by ještě nemuselo znít úplně špatně, ale při porovnání s dvěma nejstaršími ženami (z kategorie 55-59let) byl můj výsledek poněkud slabší, protože jedna z nich mne porazila o 6sekund a druhou jsem „rozválcoval“ o necelých 40sekund. No co dodat? Klobouk dolů nad jejich výkonem.

Kolo:
Po plavání jsem se vysoukal z neoprenu, nazul fusekle a boty, nasadil helmu a opustil depo za necelé 3minuty, což je jářku fofr. Profíci to zvládnou za necelou minutuJ. 90km na kole jsem si jako svojí nejoblíbenější disciplínu užil. Byl to fofr s průměrnou rychlostí přes 34km/h a s výsledným časem 2:38:31 jsem velmi spokojený. Předjel mě jen jeden 60ti letý borec, ale naštěstí žádná babaJ. Většinu času jsem předjížděl já je. Základem vytrvalostního triatlonu je skončit cyklistickou část, tak aby nebolely nohy a abych mohl vyběhnout svižně bez křečí a únavy. Což se povedlo a ani mne nemrzí 354. Místo z cyklistické části. Protože okamžik kdy se láme chleba přichází až při běhu.

Půlmaratonský běh:

Tak z něho jsem měl největší vítr, protože ke konci je člověk opravdu unavenej a nikdo neví co ho potká. Na začátku jsem držel tempo s prošedivělým borcem, který vypadal jako zkušený harcovník, tak jsem si říkal, že bych mohl od něj něco okoukat a ponaučit se. No co vám budu povídat, dědulu pravděpodobně štvalo moje funění mu v patách, tak zrychlil a normálně mi utek. V cíli jsem se dozvěděl, že se jmenoval Mr. Scott (značka mého kola) a že vyhrál svojí kategorii muži 60-64, tak jsem mu jeho nespolečenské chování odpustil. Zaběhnul jsem půlmaraton tempem 4:46min/km, což je rychlost 12,6km/h s výsledným časem 1:40:55 (můj osobák) jako 170. Nejrychlejší běžec.

Sumasumárum:

Můj cíl před závodem bylo pokořit hranici 5hod 30min, což se povedlo s krásným časem 4:59:53. Skončil jsem jako 236tý z necelé tisícovky, jako 207mý chlap a 41. ve své kategorii 25-29let. Nechci si kazit dojmy z výsledku, takže se ani nebudu dívat kolik dědečků a babiček mne porazilo. Atmosféra byla super a fanoušku tolik, že mi nedovolili se ani na chvíli si někde oddáchnout, díky jim všem.

Speciální dík patří Terezce, za její obětavé nasazení v roli fotografky a zároveň jediné české dušičky, která na mne pořvávala, jak jsem nejlepší, jedu! Jedu! A do toho!

Odkazy:

- domovská stránka závodu - http://www.busseltonhalf.com/

- celkové výsledky závodu - http://www.busseltonhalf.com/results/08-IndividualsSplitReport.xls

THE PINNACLES DESERT aneb zákusek po australsku

Abychom trošku rozbili stereotyp našeho žití, je potřeba to občas proložit nějakým tím výletem. Protože je tady všechno strašně daleko, a to není novinka, začínáme s výlety, které jsou v dosauhu 300 km od Perthu. Všude najdete jen národní parky, lesy, pouště a vyprahlá místa a tak jsme se rozhodli na jedno takové místo dorazit. Ve škole se sebrala partička asi 7 dalších lidí a v sobotu ráno (ráno rozuměj kolem 11) jsme se naskládali do aut a vyrazili. Cesta utíkala relativně pomalu, protože pořád jedete rovně, rovně, rovně, vidíte jen silnici s červenou krajnicí, ohořelé stromy a znovu do kola a dokola a dokola…takže je to docela nebezbečný, protože tenhle stereotyp vás dokonale uspí. Ale ne, občas se objeví i nějaká ta zatáčka, abychom místním silnicím nekřivdili.
Po nějakých 3-4 hodinách jsme dorazili do národního parku Nambuka, kde se nachází místo zvané Pinnacles. Je to poušť, kde vám ze země trčí šutry….asi takhle jednoduše se to dá popsat..a kvůli trčícím šutrům jsme sem vlastně jeli :D
Pinnacles jsou údajně nejkrásnější při západu slunce, ale posádka našeho auta neměla náladu čekat v poušti další 2 hodiny….ony šutry se údajně zbarví do oranžova až červena…..no v našem případě asi těžko, protože bylo poněkud pod mrakem. Ale “ti druzí” chtěli tenhle zázrak vidět, tak jsme se rozdělili. Zatímco “ti druzí” čekali na místní div, my jsme se šli ubytovat do nejbližšího městečka Cervantes, kde jsme měli booknutý Backpackers – taková lepší noclehárna, a hurá na BBQ na pláž.
Po pár hodinách jsme se celí ožraní (verze pro rodiče a babičky: ožraní od komárů) dopravili do našeho 1 pokoje a hromadně usnuli.

Ráno raníčko jsme vstali, dali brekkie a začal boj č. 2 co dneska. 90% z účastníků zájezdu vlastně nevědělo, co chce, my měli jasno = směr domů. “Ti druzí” chtěli zase něco jiného, válečka na pláži, zevling….tak jsme se opět rozdělili a naše posádka vyrazila zpět do Perthu. Cestou jsme se ještě zastavili v malém městečku, dali oběd, kluci si šli zablbnout do ledovýho oceánu (blázni, ta voda už teď má podle mě něco kolem 15 stupňů maximálně). No ale podle fotek uvidíte, že jim to vadilo jen ze začáku.
No a když už měli tělesnou teplotu na hranici života a smrti, tak konečně z tý ledárny vypadli…a teď už opravdu hurá domů.
Výlet to byl pěkný, ale rozhodně nerozumíme Yukimu, který jel na Pinnacles 2x a ještě k tomu busem.

MUČENÍ ZVANÉ "WAXING"

Tak další příspěvek bude popisovat zážitek na celý život. Ani jsme nepotřebovali nikam cestovat…

Protože každý správný triatlet myslí také na prevenci, bylo jen otázkou času, kdy se to začne týkat i Vítka.....ano, mluvím o holých nohách, nohách bez jediného chloupku. Holit si nohy je otrava (to myslím může potvrdit nejedna dáma), musíte to opakovat několikrát do týdne a vůbec, výsledný efekt není to, co byste si představovali.

Waxing je „téměř“ bezbolestná záležitost a jak uvidíte na fotkách, dá se to zvládnout i s úsměvem na tváři.

To, že jsem waxing podstoupila já není nic zajímavého....ale že do toho šel i Vítek, to překvapilo i mne.

Celé mučení trvalo asi 45 minut a já jsem si dovolila kromě pořizování fotek také natáčet. Takže zkusím večer hodit na FTP krátké video.

A výsledek? Krásné hladké nohy, s vyrýsovanými svaly....jen blbý, že to nevydrží věčně a je potřeba tuto příjemnou proceduru opakovat po nějakém měsíci

NAŠE AUTO, DÍL 2.

Dneska bude velká párty, asi před 5 minutami jsem si ze schránky vyzvedla šek na tu naší nešťastnou Wilmu, která pořád trčí v Hiltonu, u Johndy a Brendy na dvorku. No už by měla ale taky každým dnem zmizet.

Takže po 8 týdnech čekání jsme se dočkali a dostali 100% hodnoty auta.

No a teď k tomu hlavnímu...to, že se tu bez auta nedá žít je asi každému jasné. Hledání bydlení bez auta by bylo taky nemožné....no a tak nás čekal úkol najít dalšího vhodného kadidáta na auto č. 2.

Vítek prosvištěl pár inzerátů, projeli jsme pár bazarů, dokonce se mezi kadidáty dostal i Jeep Cherokee...no nakonec jsme skončili v takové průmyslové ulici, která je plná autobazarů, podniků typu "áčka" a tak. Využili jsme možnosti "late night shopping", což je prodloužená otevírací doba až do 8 večer!!!! a obcházeli jeden bazar za druhým. No a zrovna když už bylo šero, tak jsme narazili na auto, které splňovalo všechny naše=vítkovy požadavky....já jsem se do toho radši moc nemontovala...jsem schopná tak maximálně pochválit barvu a tím končím.

No tak jsme auto projeli, zjistili co se dalo a museli se rozhodnout, jestli ano nebo ne. ANO, bereme...sice jsme si nebyli ani jistí, jakou barvu to auto má (v těch 8 večer vypadalo takové perleťově bleděmodré), pod kapotou toho taky nebylo moc na koukání....ale vzali jsme.

Jaké bylo naše překvapení ráno, když jsme zjistili, že nemáme bleděmodré, ale stříbrné auto....ufff, oddechl si Vítek.

Tak co jsem schopná k němu napsat....je to Ford Falcon. Falco je už rozumnej chlapík, žádný mládě, takže věříme, že s námi zůstane déle než Wilma...ta prostě chtěla ještě poznávat svět. Vzrůstu je docela velikého, dokonce nám nabídl, že když bude nouze, stačí sklopit jeho sedačky a krásně se tam vyspíme. Rád sveze obě Vítkova kola, aniž by bylo potřeba je nějak rozebírat, no prostě rozumej chlap. Je pravda, že trošku víc jí a pije, ale budiž mu odpuštěno, ono s takovým 4litrovým motorem holt něco musí zbaštit.

Pokud vás zajímají nějaké technické parametry, tak to máte smůlu, to nemůžu sloužit, ale na požádání jistě Vítek rád pošle.