TASMANIE

Po vyprahlé Austrálii se ocitáme v zelené Tasmánii. Přijíždíme odpoledne do Hobartu, ubytováváme se a dáváme si oraz, přeci jen, to cestování unaví.
Druhý den brzy ráno vyrážíme na nejbližší horu Mount Welington (1271 m). Kromě cyklistů jsme jediní, co jsou nahoře (na hoře) :D Trošku nás překvapuje zima, která v těhle výšinách je, ale je to relativně pochopitelné. I když máme oba to nejteplejší, je to chvílema málo. Nicméně pohled, který se nám z Mt. Welingtonu naskýtá, je naprosto dechberoucí. Tasmánie je kopcovitá země, posetá zelení, lesy a deštnými pralesy. Hobart vypadá jako utopený v okolních jezerech...nádhera.

Celý den cestujeme po národních parcích, vodopádech, navštěvujeme také lososo-pstruzí farmu (kde můžeme vidět asi 10 druhů různých odchoven lososů a pstruhů a ty macky můžeme taky krmit). V autě trávíme asi 6 hodin...takže když večer dorážíme do Zeehanu, jsme šťastní. Né teda tak úplně z našeho původně plánovaného v místním backpackers ubytování, které záhy vyměňujeme za místní motel, ale rádi, že máme pro dnešek naježdíno.

Další den (opravdu nevíme, jestli je pondělí nebo sobota, nějak se nám to slívá) jedeme do Cradle Mountain National Parku, asi největšího parku v Tasmánii. Opět projíždíme nádhernou krajinou, sice trochu krápe, ale říkáme si: „Nejsme z cukru, to dáme“. No bohužel se potvrdilo to, co nám místní říkali, a to, že počasí v Tasmánii je naprosto nevyzpytatelné - než jsme dojeli přibližovacím autobusem k Dove lake, chcalo (pardon, ale jinak se to popsat nedá) tak moc, že jsme se museli vrátit zpátky. Naše letní oblečení místním podmínkám naprosto nevyhovovalo. Trošku nás to rozmrzelo, ale co, vybírat si nemůžeme a plánů máme ještě tolik, že holt jeden park neuvidíme. Přesto vůbec nelitujeme našeho velmi lehkého oblečení, které jinak pokrývá víc jak 99% našich představ o oblečení. Zbytek dne trávíme cestou v dešti do města Launceston (severo-severo-východ). Už neprší :D

Ráno vstáváme hodně brzy, protože nám Vítek připravil adrenalinový program – létání v korunách stromů. Nemám tušení, o co jde, ale těším se. Jedeme do Hollybank lesejku na Treetop Adventure. Když si nasazujeme sedáky a helmu, už je mi jasné, že to bude asi hustýýýý. Probíhá krátké školení o bezpečnosti, jak vlastně létat a jdeme na to. V podstatě se jedná o přemisťování ze stromu na strom pomocí přejíždění na laně....docela to sviští. Nejdelší úsek má něco kolem 300 metrů a rychlost, kterou se řítíme 50 metrů vysoko je skoro 55 km/h. Paráda, zima, ale paráda.

Poslední den chceme ještě něco podniknout, ale zjišťujeme, že nám cesta do Hobartu zabere víc, než jsme si plánovali, a tak se vydáváme podél severo-východního pobřeží zpátky do Hobartu a na letiště. Cestou stihneme navštívit ještě levandulovou farmu a na chvíli se ocitáme v Provance.

Na letišti sedáme do kavárny a koukáme na týpka, který sedí vedle nás a na stole má naskládaných 7 prázdných lahví od piva....hmmm zřejmě slušnej oddíl a evidentně tu už čeká pěknou chvíli. No, netrvá to dlouho a Víťulka se s ním pouští do řeči. Padají z něj samé zajímavé informace – jedná se o hrdého 28letého Tasmánce, který se neostýchá někde mezi 7. a 13. pivem prozradit, že už stihnul za svůj krátký život sedět 4,5 roku ve vězení :D hmmmm Onen týpek, říkejme mu třeba „Ryan“ letí stejným letem jako my. Nasedáme do letadla, letíme a asi v půlce letu vidíme, že letušky přesouvají „našeho nového známého“ dopředu letadla a něco s ním diskutují. Přistáváme...konečně...těch letů už je za poslední týdny docela dost....no jo, ale najednou slyšíme, jak kapitán hlásí, že máme mezipřistání v Sydney...aha...dveře od letadla se otevírají a přichází 2 policisti. „Doufám, že tentokrát nejdou pro Vítka“, říkám si :D Kdepak...jdou si pro Ryana....vypadá to, že asi během letu proběhla nějaká neshoda či výměna názorů s ostatními cestujícími a letuškami, tak na něj poslali policajty. Hodinu čekáme, když se konečně opět odlepujeme od země a tentokrát už opravdu míříme do Brisbane.