čtvrtek 5. března 2009

SYDNEY - SOUL - PRAHA

Naše australské prázdniny skončily. Včera jsme opustili Sydney, kde jsme si dali už jen týdenní zastávku. Město jsme prošli, stihli se ještě naposledy připálit sluníčkem, udělali pár desítek fotek a počítali dny do odjezdu. Jsme vycestovalí a těšíme se domů.



Náš let vede přes Koreu, kde máme jednodenní zastávku a pak přímo do Prahy. Let do Soulu utekl jako voda. Vítá nás ledové počasí (asi 6°C) a ráno se probouzíme do něčeho, co už jsme přes rok neviděli....šedivo....mrazivo...a to všechno bez slunce! Ufff, jaký návrat do reality :D

Za 2 hodiny vyrážíme zpátky na letiště a za nějakých 12-14 hodin budeme v Praze. Ani se nám to nechce věřit.

středa 25. února 2009

STŘÍHÁME METR

Náš čtyřtýdenní pobyt na Fidži utekl jako voda. Jedem zpátky do Austrálie (tentokrát do Sydney) a máme před sebou vlastně i poslední destinaci před návratem zpátky.
Čeká nás den plný cestování – přepravit se z Labasy do Nadi, přesednout na let do Brisbane a ještě večer chytnout let do Sydney....skoro 12hodinnová cesta. Lety nám docela hezky navazuj a navíc se do Sydney těšíme.
Ráno si dáváme vydatnou snídani, přeci jen naše lety jsou převážně bez jídla a sortiment na fidžijských letištích není také z těch bohatších. Do Labasy přijíždíme s více jak hodinovým předstihem. Místní letiště už známe, takže víme, že i hodinové čekání je čekání jak na věčnost.
V Sydney plánujeme strávit asi týden (plus minus) u Ondry Pecha (ano, u vás, pravidelných čtenářích, téměř vidíme ten úsměv na rtech při čtení těchto řádků). Čekáte, že nás má potkat zase nějaký pech? Bingo...máte pravdu...naše plány se neodvíjejí, jak jsme si představovali. Asi půlhodinu před plánovaným odletem začíná jeden z místních tropických dešťů...žádný chcípáček...pěkně pořádnej slejvák. Během pár minut se dozvídáme, že letadlo, kterým máme letět asi nepoletí, resp. vůbec nepřistane. NO co, pořád máme rezervu, i kdybychom měli hodinu a půl zpoždění, pořád jsme v pohodě. No, bohužel letadlo, kterým jsme měli letět do Nadi vůbec v Labase nepřistává a my tušíme, že naše další plánované lety můžeme ten den odpískat.

Necháváme si zrušit let do Brisbane a máme doporučeno si v Nadi zabookovat lety nové. Další nejbližší let do Nadi (tentokrát s mezipřistáním v Suva) je týž den odpoledne, aspoň tak.
V Nadi se hnedka snažíme vyřídit nové lety a už tušíme, jejich zrušení a přebookovaní na následující den nebude zadarmo. Po zjištění cen na internetu na nás jdou trochu mdloby, ale nemáme na výběr. Nějak se odsud dostat musíme. Naštěstí narážíme na příjemného chlapíka z letecké společnosti, co nám rušila let do Brisbane, který se snaží všechno vyřešit tak, abychom letěli co nejdříve a za co nejmíň. Přenocovat v Nadi ale musíme každopádně. Tenhle dobrý muž nám zařizuje i hotel u letiště a dopravu. Když za námi asi po 2 hodinách vyřizování přichází s informací, že nám let zařídil (a to přímý do Sydney), téměř mu líbáme ruce. Má to ale háček...nic není potvrzeno, nemáme žádnou rezervaci, žádné číslo...jen „ústní“ příslib, že všechno je zajištěno a nic nás to stát nebude. „Vážně?“ Trochu se nám ulevuje, ale pořád nemáme vyhráno.

Jedeme na hotel...cesta trvá přesně 2 minuty autem. Ráno zjišťujeme, že jsme byli jediní, kdo v hotelu přebývají :D Čeká nás okamžik pravdy...máme letenky/nemáme letenky. Ufff, máme je...a nestojí nás to vůbec nic.

Za pár hodin nasedáme do letadla...kde teda zrovna teď ještě sedíme....cesta trvá jen něco přes 4 hodiny a je to jak věčnost. No, co teprve cesta zpátky do Čech. :D

Jo, abychom nezapomněli, na Picassu už je nahrané naše svatební album.

sobota 14. února 2009

NA VALENTÝNA UŽ NIKDY NEZAPOMENEME

Začneme trošku ze široka...

Jsme na skok na největším ostrově Fidži – Viti Levu, na jižní straně – místo Korolevu. Každý z ostrovů si budeme pamatovat pro něco jiného. Viti Levu třeba i proto, že jsme si sem přivezli bacila. Co se ze začátku zdálo jako pouhý sluneční úžeh, se bohužel změnilo v nepříjemnou angínu, která se chytla nás obou. Já vyvázla jen s dvoudenními horečkami a bolestí v krku, ale chudák Vítek to odnesl výrazně víc. Horečky, které měl, nejen to, že trvaly 4 dny, ale zřídkakdy šly pod 39°C a polykání, žvýkání jídla a mluvení bylo spíš za trest. Panadoly jakoby nezabíraly....takže jediné, co nás mohlo zachránit, byl lékař. Nasazená indická antibiotika od indické lékařky naštěstí zabrala během dvou dnů.

I přesto, že se nám fidžijská angína snažila znepříjemnit pobyt a narušit naše plány, nepodařilo se (jediné, co se jí podařilo bylo, je odsunout z pátku 13. na dnešek tj. na 14.)...vlastně můžeme říci, že díky angíně na Valentýna už nikdy nezapomeneme.

Vstali jsme ještě před rozbřeskem, do šesté ráno zbývala asi hodinka a my se začali připravovat, žádná velká akce, žádný shon, jsme přece na Fidži. Vítek vyrazil o chvilku dříve a čekal na mě na ostrůvku, já jsem ho pak v doprovodu dvou fidžijských bojovníků následovala. No a pak to všechno začalo. Říkáte si, o čemže to mluvíme? O naší svatbě. Ano, vzali jsme se, tady na Fidži za rozbřesku slunce jsme si řekli své „ano“ a zpečetili tak naši téměř devítiletou lásku. Jen my dva. Bylo to přesně takové, jaké jsme chtěli – beze shonu, bez nervů, bylo to pro nás a hlavně o nás.
A tak doufáme, že nám tímto odpustíte, že jsme si náš „tajný plán“ nechali jen pro sebe. Jsme šťastni a věříme, že to je to hlavní.

Fotečky vložíme později (cca příští týden), přeci jen, jsou teprve 3 hodiny po svatbě :D Tady je alespoň odkaz na pár amatérských fotek :D

neděle 8. února 2009

FIJI - Bula Bula

Bula – fidžijanský pozdrav...takhle nás tu zdraví od prvního dne skoro každý člověk, kterého potkáme. Přilétáme do města Nadi, kde musíme přečkat jednu noc, neboť let na ostrov Taveuni, kde máme první týdenní zastávku, je až druhý den. Letiště je částečně provozu-neschopné, protože cca před 3 týdny postihly Fiji docela veliké záplavy. Dost jsme zvažovali, jestli vůbec na Fiji máme letět, už v Melbourne jsme potkali Čechy, kteří záplavy zažili a po 3 dnech brodění se po kotnících ve vodě, to vzdali. Z místa, kam míříme na poslední týden, jsme ujišťováni, že fungují normálně, neboť jsou více než hodinu a půl od nejvíc postiženého místa (což bylo právě Nadi).
Cesta z letiště vede po záplavami rozbitých silnicích, všude bláto, ale vypadá to, že místní to moc neřeší. Jednu noc trávíme v nejbližším hotelu, kde ovšem ráno zjišťujeme, že kromě toho, že neteče voda, jsme spali v posteli, kde měli bed bugs....chjo....a to jsme v normálním hotelu sítě Accord. „To nám to pěkně začíná“, říkáme si a rychle mizíme na letiště. Chceme do toho palmového ráje, co je všude slibován.
Míříme k letadlu (odbavení a celá bezpečnostní prohlídka je tu srandovní – palubní letenky vůbec nemáme, jen si nás odškrtnou na papíru). No záhy zjišťujeme proč - nasedáme do letadla (omylem míříme k nejbližšímu letadlu, které ale letí do města Suva), které má kapacitu asi 20 osob, takový vrtuláček. Druhý pilot a stevard v jedné osobě, zavírá dveře a během asi půl minuty, kdy pilot startuje motor (takže není nic slyšet) nás obeznamuje s bezpečnostními informacemi (v podstatě říká, buďte celou dobu připoutaní a nekuřte). Let je pohodový a díky tomu, že vrtuláček letí relativně pomalu v nevelké výšce, tak máme celou dobu možnost kochat se pohledem na všelijaké ostrůvky s palmami. Přistáváme na ostrově Taveuni – třetí největší ostrov Fiji. Na délku má celých 40 km (na šířku asi 15 km), počet obyvatel netušíme, ale odhadujeme na pár tisíc. Jeden všeznalej taxikář tvrdí 20.000 obyvatel, ale to si ještě prověříme, až natrefíme na internet. Silnice, která má vést podle mapy okolo ostrova se nakonec vyklube max 30 km asfaltky s dírami a zbytek polozpevněné hliněno šutraté cestičky na off-road. Takže ostrov tvoří v drtivě převaze kopce, zeleň, džunglo lesejky a divočejší plantáže s palmami. Hned na letišti nás odchytává taxikář a za 2 FJD (fidžijanské dolary)=20 CZK nás odváží do našeho „backpackers“. Bydlíme v chajdě v Bibi´s Hideway...není to hotel ani motel, máme prostě chajdu mezi palmami. Majitel Jim Bibi kdysi koupil ohromný 22 akrový pozemek (1 akr je cca 4046m2), kde si postavil několik chatiček a ty pronajímá. Naše chajda má 2 ložnice, obývák, kuchyňku a koupelnu. Všechno relativně staré a jednoduché, přesto je to čisté a velmi pohodlné. Na zahradě je spousta kokosových palem, banánovníků, pomerančovníků, roste tu maracuja (passion fruit), papaja, ananas a další pro nás neznáme druhy ovoce. Vše je nám k dispozici zdarma. Hnedka si dáváme papáju, banány a maracuju – bašta. To, že elektrika tady je v provozu pouze 3 hodiny denně (od 6-9 večer) a že voda teče pouze studená (pokud vůbec teče), nám vůbec nevadí.

Z našeho taxikáře se náhle vyklubal syn našeho hostitele, který se živí také jako průvodce. Takže nás odváží do místní sámošky a na trh, abychom si mohli nakoupit nějaké to jídlo (které je tu relativně drahé díky tomu, že se jedná převážně o dovoz). Odpoledne jdeme na prochajdu, na pláž a na obídek...a cítíme se jak v ráji....azurové moře, palmy, bílý písek, korály...všichni kolem se usmívají a zdraví Bula Bula...tak tady se nám bude líbit. Na Taveuni budeme zůstávat 6 nocí a pak se lodí přemístíme na severnější ostrov Vanua Levu. Nic nemáme ještě zařízeno a doufáme, že internet bude fungovat....ne u nás v chajdě, ale snad v jednom z nedalekých místním resortů (asi jediné místo, kde tu na ostrově je).

Odpoledne vyrážíme na šnorchlování, pokud se do té doby neodpaříme, protože se tu potíme ikdyž jen nehybně sedíme a čteme si knížku...teplota něco kolem 30 stupňů (naštěstí je docela zataženo), ale vlhkost, ta bude opět někde kolem 90%.

Šnorchlování se nakonec nekonalo, protože začalo dost pršet, takže jsme dali relax, čtení a flákárnu. Další den jsme si naplánovali cestu kajaky na místní vodopády, které vlastně jinak než kajaky dosáhnout nelze. Po hodinové a dosti drncavé cestě jsme dorazili do vesnice Lavena, kde na nás čekal místní průvodce (Simone), nasedli jsme do kajaků a vyrazili. Cestu nám zpříjemňovali skákající delfíni, zpěv Simoneho a naprosto úchvatný pohled na ostrov. Po skoro hodince pádlování jsme dorazili k prvním vodopádům, dali si skoro hodinovou pauzu na blbnutí, plavání a skákání ze skály a vydali se na vodopády číslo 2. Ty byly ještě skrytější než první a vlastně se k nim muselo doplavat. Nádhera, dva vodopády v jakési skalní vypouklině, jeden relativně malý (po něm se sjíždělo po zadku) a jeden relativně dooost vysoký (tak z toho se skákalo). Vítek se Simonem si vyrazili skočit z asi 12 m vodopádu a já měla srdce v kalhotech, docela výška, vám povídám. Všechno nakonec dobře dopadlo a my se po další čachtačce vydali na cestu zpátky, tentokrát pěšky. Celí hladoví a žízniví jsme dorazili do vesnice, kde lidé bydlí ne v domech, domcích či chaloupkách, ale občas jen ve zbitých chatrčích a všelijakých boudách. To, že nemají peníze (např. plat našeho průvodce, který má doma 7 dětí je v mimosezóně 15FJD=150CZK týdně, v sezóně až 45 FJD týdně), elektriku vůbec nemají, vodu berou jen z pramene, co teče z hor a žijí bez všelijakých vymožeností...to jim zdá se vůbec nevadí. Děti kolem nás pobíhali s úsměvem a křičeli na nás pozdrav Bula Bula a dospělí vycházeli z domů ven, nebo se jen zastavili - možná proto, že běloch je pro ně exot. A takovýchhle vesnic a vesniček je tu na každém kroku nespočetně.

Další dny střídá déšť, slunce, déšť, slunce a my si užíváme čtení a relaxujeme.
Podařilo se nám domluvit si v blízkém resortu možnost připojení se na internet, takže nás čekal bojový úkol – během hodiny si najít další místo, kde budeme ubytováni, vše zabookovat, zjistit možnosti dopravy a ceny. Šťastni odcházíme s kusem papíru, kde máme najité 3 resorty na ostrově Vanua Levu (VL). Hned na první telefonát se chytáme a domlouváme si ubytování na ECO farmě kousek od města Labasa na severu ostrova Vanua Levu. Máme možnost dvou transportů – drahý a trošku rychlejší (letecky) nebo levný a trošku delší (loď-bus). Volíme variantu číslo 2 – cesta lodí na ostrov VL a pak busem asi 100 km přes ostrov, ta nás přichází na 50 FJD na oba (v porovnání s cenou letu 800 FJD/2 letenky).

Kolem 8.30 ráno (5.2.) nasedáme na „ferry“ a spolu s dalšími místními cestujícími, 2 bělochy a hromadou pytlů s lokální zeleninou odjíždíme směr VL. Cesta lodí trvá asi hodinu a půl, což je dobrý. Chvilku čekáme v přístavu než dorazí náš další transportní vůz – autobus. Přijíždí otlučený autobus (odhadujeme tak z 60. let), místo okýnek jen srolované igelity a my se přesto docela těšíme, protože to bude dobrodružství. No upřímně, po hodině cesty po rozmlácené kamenité cestě (o asfaltu se nám může jen zdát) máme skoro dost. Cyklon, který se tu před pár týdny prohnal, udělal na silnicích také své, ale zdá se, že všichni jsou v klidu...takže my taky. Víme, že v autobuse strávíme minimálně 4-5 hodin, takže naše průměrná rychlost je něco kolem 20 km/h. Musíme projet i hory, takže občas naše rychlost nedosáhne ani 10 km/h...divíme se, že ten autobus vůbec jede. Když začne pršet (to jsme zrovna v horách), stahujeme igelity a začínáme si připadat jako v malém pařníku. Celí šťastní dorážíme do jediné mezizastávky v Savusavu, kde začíná asfaltka. Hurá, hurá! Do naší cílové destinace, což je přesně podle instrukcí „odbočka u Khan´s shopping and Petrol station“, už to je necelá hodinka. Naštěstí máme domluveno s řidičem, že nám zastaví, protože jinak bychom neměli šanci tohle místo najít. Khan je tady každý druhý a benzínka je vlastně v rámci obchodu – jedna pidi pumpa. Vystupujeme z autobusu a ocitáme se jak by anglicky hovořící řekli „in the middle of nowhere“ (v totálnim prdelákově). A opět jsme středem pozornosti...jak jinak. Místní prodavač nám cinknul telefonem pro odvoz a za nedlouho se objevuje minivan s roztomilým staříkem.Tak to je Joe. Vítá nás s úsměvem, objímá nás a odváží do Palmlea resortu. Joe a jeho žena Julie jsou úžasní. Je jim oběma přes 70, jsou to bývalí námořníci, kteří obepluli za 13 let celý svět a navštívili 157 (Joe) resp. 137 (Julie) zemí. Původem je Joe z USA a Julie z Austrálie, ale posledních 20 let procestovali a nakonec se usídlili tady, na Fiji. Koupili 49 akrů pozemku (cca 200.000m2) a během 3 let tu vybudovali eko farmu, chovají kozy, pěstují zeleninu, ovoce, prostě všechno, co potřebují. Mají tu také 4 chatičky pro hosty, ale v současné době jsme jediní, kdo tu je. Takže péče, které se nám dostává, je víc než královská. Všechna jídla, která Joe s Julie připraví, jsou naprosto geniální....nic podle jídelního lístku, všechno vždy po zjištění, na co asi máme chuť a podle ingrediencí, které zrovna zahrada dá. Jedním slovem lahůdka. Od prvního dne, co u nich jsme, máme pocit, že jsme na farmě u našich známých. Chovají se k nám, jako kdybychom byli členové jejich rodiny a my se tu opravdu cítíme jako v ráji. Možná i proto, že farmu mají daleko od civilizace a místo, kde jsme je turistickým ruchem ještě nezasaženo.

Druhý den, co jsme přijeli, jsme jeli do města Labasa (čti Lambasa), obhlídnout místní trhy a už si začínáme zvykat na to, že po nás každý kouká....no ještě aby ne, v Labase a okolí prý žije cca 40 tisíc lidí a jen 6 trvale žijících bělochů.

Všichni, kdo na farmě pracují, jsou místňáci a takže po 2 dnech jsme se objednali na audienci a ceremonii zvanou „sevusevu“ u místního „šéfa vesnice“ . Je zvykem přinést balík „kavy“ v hodnotě 15 nebo 20 FJD, úhledně zabalený v novinách (noviny mají svůj význam – noviny byly jediným pořádným zdrojem informací z okolního světa). Sevusevu trvá obvykle asi hodinku, záleží na tom, kolik kol pití kavy se koná (minimálně 2). I vlastní pití má svá pravidla. Pije se z kokosového ořechu. Před přijmutím pohárku je třeba tlesknout jednou a pozdravit (Bula Sía), vypít kavu jedním douškem a tlesknout třikrát. První napití je trošku šok. Kava je nápoj, který se vyrábí z kořene keře "Pepper", usuší se, nadrtí a zalije studenou vodou. Během přípravy pronáší šéf motlitbu za vesnici i za nás. Finální nápoj vypadá a chutná jako voda z kaluže nebo voda, kde jste právě vymáchali hnusnej smradlavej hadr. A pozor, první nápoj nesmíte odmítnout. Šéf se nás vyptává lámanou angličtinou na naši republiku a podle komentářů je nám jasné, že nemá páru, kde že to Česká republika leží. Slyšíme slova jako „Uzbekistán“, „Sibiř“ a když se zmiňujeme o tom, že v zimě máme sníh a teploty jdou pod bod mrazu, ČR posouvají na severní pól a nás mají za Eskymáky. Sranda. Postupně se k nám přidávají další vesničané a tak jsme poctěni ne dvěma, ale čtyřmi velkými mísami kavy. Jedna mísa stačí na dvě kola pro 6 lidí :D Po hodině a půl se loučíme procházíme si vesnici, navštěvujeme pár chatrčí a jedeme zpátky. Tím, že jsme se seznámili s místím velitelem a prošli obřadem sevusevu, máme nyní právo kdykoliv do vesnice přijít a být tam jako doma.

BRISBANE (stát Queensland)


Brisbane nás překvapuje nejen počasím (je něco kolem půlnoci a je 30 stupňů a asi 90% vlhkost), taková sauna gratis přímo na ulicích města.
Rychle nasedáme do taxíku a frčíme do našeho hostelu. Bydlíme v doposud nejmodernějším a nejlepším backpackers – Chill backpackers. Máme opět svůj pokoj – klimatizovaný!!! – skvělé zázemí, kuchyně, herna, 2 terasy, paráda.

Zde je místo na vsuvku s názvem „Vzpomínka na Adelaide“
Ráno se probouzíme a jsme podivně poštípaní. Komáři to rozhodně nejsou, ale štípanců máme každý minimálně 100, jeden vedle druhého a svědí to jak čert. Hned se nám vybavuje, co nám říkal Mathew, že v Adelaide backpackers mají tzv. bed bugs....netušíme, co to v češtině je, ale je to něco jako blecha, akorát, že to neskáče. Pije to krev (pouze v noci) a většinou to žije ve špíně, resp. ve špinavých matracích. Oba vypadáme opravdu k pohledání (fotku raději nepřikládáme). Konec vsuvky.
Ráno se probouzíme a venku pěkně, ale opravdu pěkně prší – ještě, že nás Tasmánie připravila taky na jiný než jen slunečný počasí. Takže nic moc nepodnikáme, relaxujeme, chatujeme a necháváme všemu volný průběh.
Brisbane se nám líbí. Je to město, všude kolem je hodně lesů, deštných pralesů a kopců. Následující 4 dny trávíme spíš mimo město. Jedem do Australské ZOO, jedné z největších ZOO na světě – ZOO, která je zasvěcena Stevovi Irvinovi – legendárním„lovci krokodýlů“, který myslím vloni či předloni zemřel po bodnutí rejnokem. Tahle zoologická je boží.... je nádherně udělaná a zvířata tam mají většinou ve volné přírodě (ne na betonu), takže jedním slovem super. Stíháme vidět show s krokodýlama, tygrama, hladíme si dvouletého aligátora a vidíme spoustu jiných zvířat a zvířátek. Konečně taky tasmánského čerta, kterého jsme v Tasmánii nezahlédli.
Po ZOO následuje návštěva zábavních parků – Dream World a White water world – taková mega mega Matějská a ohromá plovárna s tobogánama a vodníma atrakcema. Oba řádíme jak malí Jardové a já dokonce přemáhám strach a jdu na tobogán – poprvé v životě (teda pokud jsem na něm nebyla jako malá a už si to nepamatuji).





Brisbane – pro nás asi zatím nejhezčí místo, co jsme během našeho cestování navštívili. No jo, ale čeká nás Fiji, tak uvidíme, co budeme říkat potom :D

TASMANIE

Po vyprahlé Austrálii se ocitáme v zelené Tasmánii. Přijíždíme odpoledne do Hobartu, ubytováváme se a dáváme si oraz, přeci jen, to cestování unaví.
Druhý den brzy ráno vyrážíme na nejbližší horu Mount Welington (1271 m). Kromě cyklistů jsme jediní, co jsou nahoře (na hoře) :D Trošku nás překvapuje zima, která v těhle výšinách je, ale je to relativně pochopitelné. I když máme oba to nejteplejší, je to chvílema málo. Nicméně pohled, který se nám z Mt. Welingtonu naskýtá, je naprosto dechberoucí. Tasmánie je kopcovitá země, posetá zelení, lesy a deštnými pralesy. Hobart vypadá jako utopený v okolních jezerech...nádhera.




Celý den cestujeme po národních parcích, vodopádech, navštěvujeme také lososo-pstruzí farmu (kde můžeme vidět asi 10 druhů různých odchoven lososů a pstruhů a ty macky můžeme taky krmit). V autě trávíme asi 6 hodin...takže když večer dorážíme do Zeehanu, jsme šťastní. Né teda tak úplně z našeho původně plánovaného v místním backpackers ubytování, které záhy vyměňujeme za místní motel, ale rádi, že máme pro dnešek naježdíno.
Další den (opravdu nevíme, jestli je pondělí nebo sobota, nějak se nám to slívá) jedeme do Cradle Mountain National Parku, asi největšího parku v Tasmánii. Opět projíždíme nádhernou krajinou, sice trochu krápe, ale říkáme si: „Nejsme z cukru, to dáme“. No bohužel se potvrdilo to, co nám místní říkali, a to, že počasí v Tasmánii je naprosto nevyzpytatelné - než jsme dojeli přibližovacím autobusem k Dove lake, chcalo (pardon, ale jinak se to popsat nedá) tak moc, že jsme se museli vrátit zpátky. Naše letní oblečení místním podmínkám naprosto nevyhovovalo. Trošku nás to rozmrzelo, ale co, vybírat si nemůžeme a plánů máme ještě tolik, že holt jeden park neuvidíme. Přesto vůbec nelitujeme našeho velmi lehkého oblečení, které jinak pokrývá víc jak 99% našich představ o oblečení. Zbytek dne trávíme cestou v dešti do města Launceston (severo-severo-východ). Už neprší :D
Ráno vstáváme hodně brzy, protože nám Vítek připravil adrenalinový program – létání v korunách stromů. Nemám tušení, o co jde, ale těším se. Jedeme do Hollybank lesejku na Treetop Adventure. Když si nasazujeme sedáky a helmu, už je mi jasné, že to bude asi hustýýýý. Probíhá krátké školení o bezpečnosti, jak vlastně létat a jdeme na to. V podstatě se jedná o přemisťování ze stromu na strom pomocí přejíždění na laně....docela to sviští. Nejdelší úsek má něco kolem 300 metrů a rychlost, kterou se řítíme 50 metrů vysoko je skoro 55 km/h. Paráda, zima, ale paráda.
Poslední den chceme ještě něco podniknout, ale zjišťujeme, že nám cesta do Hobartu zabere víc, než jsme si plánovali, a tak se vydáváme podél severo-východního pobřeží zpátky do Hobartu a na letiště. Cestou stihneme navštívit ještě levandulovou farmu a na chvíli se ocitáme v Provance.

Na letišti sedáme do kavárny a koukáme na týpka, který sedí vedle nás a na stole má naskládaných 7 prázdných lahví od piva....hmmm zřejmě slušnej oddíl a evidentně tu už čeká pěknou chvíli. No, netrvá to dlouho a Víťulka se s ním pouští do řeči. Padají z něj samé zajímavé informace – jedná se o hrdého 28letého Tasmánce, který se neostýchá někde mezi 7. a 13. pivem prozradit, že už stihnul za svůj krátký život sedět 4,5 roku ve vězení :D hmmmm Onen týpek, říkejme mu třeba „Ryan“ letí stejným letem jako my. Nasedáme do letadla, letíme a asi v půlce letu vidíme, že letušky přesouvají „našeho nového známého“ dopředu letadla a něco s ním diskutují. Přistáváme...konečně...těch letů už je za poslední týdny docela dost....no jo, ale najednou slyšíme, jak kapitán hlásí, že máme mezipřistání v Sydney...aha...dveře od letadla se otevírají a přichází 2 policisti. „Doufám, že tentokrát nejdou pro Vítka“, říkám si :D Kdepak...jdou si pro Ryana....vypadá to, že asi během letu proběhla nějaká neshoda či výměna názorů s ostatními cestujícími a letuškami, tak na něj poslali policajty. Hodinu čekáme, když se konečně opět odlepujeme od země a tentokrát už opravdu míříme do Brisbane.

sobota 24. ledna 2009

ADELAIDE (stát Jižní Austrálie)

Tak jsme v Adelaide...přijíždíme čerstvoučký po asi hodinovém letu a trošku nás zaráží, na jak malé letiště přistáváme.

Centrum tvoří pár ulic obklopených ze všech stran zelení (teda touhle dobou spíš suchými parky), krasne stare stavby viktorianskeho slohu (snad jsem se trefila) a par mrakodrapu, a stejne jako Perth ostatni ctvrte jsou roztahane od nevidim po nevidim.





Bydlíme v jedné z nejstarších budov v Adelaide (téměř 140 let staré), hostel, který připomíná svou atmosférou filmové hostely...ale líbí se nám...máme velký pokoj pro sebe a pozor, i s oknem, na dvorku je malý bar s čepovaným pivkem, takže první večer se tu snažíme družit s ostatními hosty a popíjíme místní pivko.
Ráno si půjčujeme kola (tuto službu nabízí Adelaide grátis) a vyrážíme projet centrum. Jak už jsme zmínili, centrum je neveliké, takže jsme za necelou hoďku zpátky. Slunce začíná pěkně pálit a tak si dáváme pohodový den. Další den (omlouváme se, ale úplně nám tu vypadávají informace o tom, jestli je pondělí nebo sobota a kolikátého je, takže prostě „další den“) si půjčujeme auto a máme namířeno do kopců a na jih do přístavního městečka Victor Harbor. Protože v Adelaide má večír začít bikový závod (Down Under Tour), kterého se zúčastňuje i Lance Armstrong (kdo neví, o koho jde, je trubka:), vracíme se na tuhle večerní exhibiční jízdu. Jsme překvapeni, kolik lidí je v ulicích a jen těžko se cpeme k mantinelům, abychom Lance zahlédli. Pořizujeme hromadu fotek a doufáme, že na některé z nich ho zachytíme. Ještě týž večer jedeme zpátky do Victor Harbor. Probouzíme se do nádherného dne, výhled z pokoje máme na oceán a dovolenková nálada je na 100%. Po snídani si půjčujeme motorový člun a vyrážíme řádit na širý oceán. Paráda....jen škoda, že jsme neviděli ty delfíny a lachtany, na který nás nalákali :D Po hodince drandění vyrážíme zpátky do Adelaide, užíváme si krásného dne a večer ještě skáčeme pro osvěžení do oceánu. Protože nás čeká poslední noc v Adelaide, jsme tak trošku rozhodnutí ji prokalit. Máme parťáka (Mathew z Kanady) a když dochází sud s místním pivem, jdeme si do místního bottle shopu doplnit zásoby. Překvapivě mají i výběr z českých piv, takže každá národnost bojuje za vlastní značky.

V půl druhé ráno opouští m řady kaličů (no teď už jen Vítka a Matthewa), a jdu na kutě...no a v tuhle chvíli začíná pánům teprve ta správná akce.

Probouzím se ráno kolem půl šesté, ale Vítek, ten v pokoji ještě pořád není....safryš...snad nespí na verandě....jdu projít všechna možná místa, ale nikde ho nevidím...hmmmm, řikám si...kdepak asi ten uličník může být? Zatím netuším, že za 5 minut se všechno rozlouskne...bušení na dveře...otevírám s nadějí, že se Vítek vrací, ale kdepak....ten to není. Místo toho na mě vykukuje policejní strážník s dotazem, zda-li znám nějakého Vita....ale jo, znám říkám....copak se děje? V rychlosti jsem obeznámena s tím, že pánové trošku vyváděli a chtěli se podívat ,jak vypadá Adelaide z výšky, takže vylezli na protilehlou budovu...bohužel hlídanou....takže přijeli poldové, dali klepeta a jelo se do cely předběžného zadržení. No žádné drama (teď se mi to říká, s odstupem několika dní). Odjíždím na policejní stanici a čekám, co se bude dít. Naštěstí (možná i díky našemu brzkému odletu týž den) je Vítek v 6 hodin ráno propuštěn :D Vychází s uličnickým výrazem i kocovinou a mně se ulevuje.

Odjíždíme do Tasmánie...hurá...těšíme se po vyprahlé Austrálii na krásnou přírodu, zelený lesy a trošku i na chladnější počasí.