pondělí 17. března 2008

PODZIM V PERTHU

Ano ano, je to tady. Začal podzim v Perthu...večery a rána už jsou chladnější, takže dokonce musíme nosit i mikiny a dlouhé gaťky. Přes den je ale pořád krásně, převážně sluníčko, které už ale nelítostně nepaří, ale naopak velmi příjemně vyhřívá. No a my zjišťujeme, že těch pár kousků letního oblečení, co jsme si sem přivezli, přestává být dostačující.

Tenhle týden jsme nikam necestovali, já si užívala hledání práce, psaní životopisů a průvodních dopisů. No musím přiznat, že jsem to za posledních minimálně 7 let nepotřebovala :D takže to šlo trošku ztuha.

Vítek šťastně ukončil první 2 týdny „general english“ a dneska ráno ho čekají další testy, aby ho zařadili do třídy na 12ti týdenní přípravu na FCE testy. Tak tu všichni doufáme, a Vítek asi nejvíc, že třída nebude plná uchechtaných pubertálních Asiatů, které škola vůbec nezajímá a kterým ani při sebevětší snaze není prostě rozumnět.
Novinky s naší Wilmou nejsou zatím v podstatě žádné, jen že jsme čekali čekali, téměř denně volali do pojišťovný, jak to vypadá, a v pátek se dozvěděli, že pojišťovna čeká pouze na náš průvodní dopis (což nám ale nikdo neřekl). Takže dopis je napsaný, dnes ho pošleme a snad už se věci pohnou...na Wilmu se nám zatím práší na dvorku a místní papagájové či jiné ptactvo si dělá z bílého auta krásný terč.



V nedeli se kluci pustili do stavebnich praci - uprava rozbite dlazby na chodnicku, kterou omylem rozbil "Luis from Palestine", ktery tu delal na zahrade zavlazovani. A musim rict, parada. Klukum to slo od ruky jedna radost...myslim, ze si svym dilem zalozili na dalsi vikendovou praci a to ten chodnicek dodelat cely :D

OVOCNE KNEDLIKY JAKO OD MAMINKY

Ikdyž jsme tisíce kilometrů daleko, domov nám připomíná i jídlo, které si tu dopřáváme.
Minulý týden udělal Honza naprosto úžasný guláš, po kterém se zaprášilo jedna dva. Dokonce i Brenda, která je od malička vegetariánka, neodolala luxusní omáčce.

No a aby toho nebylo málo, tak jsme si v sobotu udělali ovocné/tvarohové knedlíky – jahodové, broskvové a švestičkové.

Pro jistotu jsem si u mamči ověřila těsto a vydala se na nákup. Najít tady tvaroh a hrubou mouku byl teda oříšek. Po půlhodině procházení mezi regály jsem šťastně odcházela se vším, co jsem potřebovala.

Jaké bylo ale mé překvapení, když se z měkkého tvarohu vyklubalo pomazánkové máslo a z „naší české“ hrubé mouky, mouka celozrnná. Ale i přes těchto pár odlišností, byly knedlíky fakt bašta. Pomazánkové máslo hravě nahradilo tvaroh a celozrnná mouka dala knedlíkům trošku exotický nádech a hlavně, tohle by nám určitě schválil i dietolog :D ... no přesvědčete se sami





neděle 9. března 2008

ROTTNEST ISLAND

Sobota patřila celodennímu výletu na Rottnest Island, ostrov asi půl hodiny lodí vzdálený od Fremantlu. Ostrov, na kterém najdete přes 60 pláží a který se dá projet na kole za pár hodin. Ostrov, který dostal své jméno tak trošku omylem (původní název byl „Rat nest“ = krysí hnízdo). To mu dali holandsti namornici nekdy kolem roku 1696, kteri se na tenhle ostrov dostali.

Na ostrově žili a pořád žijí nejmenší vačnatci, tzv. Quokky (včera jsem jim dala pracovní název „kloaka“). Je to zvíře podobné hodně velké kryse, ale skáče jako klokan.



Kolem 9 ráno jsme nasedli na rychlo loď a za půl hodinky byli na místě. Půjčili si kola a vydali se na projížďku po ostrově. Ten jsme projeli za nějaké 2 hodinky, došli si na obídek a šup vykoupat se na jednu z těch 63 pláží. Na ostrově se dá spát, je tam spousta bungalovů, hotýlků, kemp, ale je potřeba to zamluvit relativně dopředu, protože zájem je veliký. Aby taky ne, je to kousek od města, dá se tam potápět, šnorchlovat a užít si tam příjemnou dovolenou. Myslím, že na Rottnest se ještě taky podíváme.

ARMANDALE REPTILE AND WILDLIFE CENTER + SERPENTINE FALLS












V pátek jsme se vydali jen kousek od Perthu/Fremantlu, do Armandale Reptile and Wildlife Centra...měla to být taková malá zoologická s hadama, ještěrama, klokanama a jinejma potvorama. Cestou tam jsme potkali malé stádo velbloudů pasoucích se podél silnice...velbloudi v Austrálii? No to jsem netušila, ale bylo to opravdu tak.
Za necelou půlhodinku jsme dorazili do Armandale centra...jak jsem psala, hadi, ještěři, drzí a ochočení papoušci a jiná havěť a taky...klokani...sice za plotem, ale klokani.


No žádnej zázrak to nebyl, ale klokani to spravili...to jsme ale netušili, co nás čeká za necelou hodinu. Cestou do Serpentine National Parku jsme se stavili v nějakém místním bufetu na kus žvance a pak směrem k vodopádům. Vyplnili jsme u vstupní brány kartu, vhodili do obálky 10 AUD a frčeli dál....nikde nikdo, proste zaplatíte „nikomu“ a jedete...tady se prostě lidem věří, že jsou poctiví a těch pár drobných, co to stojí, za to každý dá.
A jaké nás čekalo hned za branou milé překvapení...klokani...živí a volní. No co myslíte, hnedka jsme se na ně vrhli, začali se fotit a tak. Co říkáte, nechteli byste takovýhodle Skippiho domu?

K vodopádům jsme skoro zajeli autem, ale protože je tady konec léta, je dost sucho, vodopády byly relativně maličký. Takže jsme se vyšplhali na skálu a pokračovali kousek v korytu suché řeky...příroda je tu nádherná, je vidět, že voda tu teď opravdu chybí ale k Serpentine Falls se určitě podíváme ještě jednou, v zimě, abychom viděli valící se vodu přes ty ohromné šutry. Ještě pořád nám asi nedochází, že všude kolem nás je divočina a šance potkat nějakou jedovatou potvoru je relativně vysoká...pořád nás láká dívat se a pátrat po tom, co se zrovna šustlo v trávě...ale je to jen otázkou času, kdy nás to přestane bavit...v reptile parku jsme viděli docela dost potvor v teráriích, které podle mapky žijí tady, takže je opravdu na místě, abychom to začali respektovat.

Cestou zpátky jsme se ještě jednou stavili pokochat se pohledem na klokany, tentokrát už jich tam byla větší bandička, krmili jsme je jablkama, krása, krása.




PENGUIN ISLAND

Takže abychom se nezabírali jen těmi nemilými věcmi....nastal víkend výletů, což bylo fajn. Na čtvrtek ráno jsme měli domluvené kajaky, které ovšem kvůli absenci auta, byli zrušeny. Místo toho jsme vyřizovali pojišťovnu a půjčení auta.
Alespoň odpoledne nám vyzbyl čas na plánovanou návštěvu Penguine Islandu, což je malý ostrůvek asi 30 km jižně od Fremantlu/Perthu, u Rockinghamu. Už jsme tam byli s Vítkem minulý týden, ale rozhodli jsme se jít na něj (ano, čtete správně, jít na ostrov) až co dorazí Ondra. Počasí se trochu zkazilo, dokonce ráno pršelo, ale aspoň nebylo 40 stupňů.


Na Penguin island vedou 2 cesty....lodí nebo pěšky. Cesta pešky znamená jít asi 20-30 minut v moři po části, která je mělká. Někde máte vody po kotníky, někdy pod bradu, ale celou vzdálenost je možné přejít bey plavání. Když je odliv, je to lepší.





Takže při když se zadíváte na moře, můžete vidět lidi nesoucí si batohy buď na zádech nebo nad hlavami. Cesta tam byla fajn, ikdyž docela dobrý tělocvik.
Na ostrově nikdo nebyl jen asi tisíc racků, pelikánů a jiných opeřenců. Tučnáci jsou asi jen turistická atrakce, nebo nevíme, našli jsme jediné, zavřené v ohradě, kam se nedalo pomalu ani podívat.




Ostrůvek je to malinký, takže jsme byli za hodinku zpátky připraveni na další přechod moře. Někde jsem četla, že šlápnout do ňouňa (=hovna) znamená štěstí nebo peníze...pokud ano, musí se z nás v dohledné době stát aspoň milionáři, pokud ne rovnou miliardáři...protože tolik „...“, kolik nás čekalo na lávce, která vedla po celém ostrově, to jste asi ještě neviděli. No jo no, co asi můžou tisíce racků nadělat jiného než tisíce „...“. Ale abyste si nemysleli, že jsme takový prasátka, většina byla již pěkně vsáknutých, ale pár čerstvých bonusů jsme tam taky našli.


Cesta zpátky byla spíš už nudná...ale když jsme byli asi tak v půlce zahlédla jsem kousek od břehu ploutev...ups...že by žralok? Naštěstí jen delfín...tmavá ploutev která „skákala“, to nemohl být žralok. Navíc v téhle lokalitě žraloci nejsou...ale každopádně nám to zrychlilo nejen tep, ale i tempo. Komu taky ne...po hlášce: „Vítku, viděls tu ploutev?“ „Kde?“ „No tam, kus od břehu?“ „Kde?“ „No už tam neni, ale byla tam.“ to by zrychlil asi každý.

NAVSTEVA + AUTO PODRUHE

Ve středu k nám měl dorazit kámoš z Prahy, t.č. v na dovolené v Sydney a okolí. Vítka jsem ráno vysadila ve škole, šla si na hodinku zaběhat a vyrazila na letiště. Kromě problémů s parkingem šlo všechno hladce, žádné bloudění, prostě pohodička. Stavili jsme se na skok doma, odložili Ondrovy věci a vyrazili do Perthu, kde jsme měli po škole Vítka vyzvednout. Jenže tak to prostě bývá, plány se mění a člověk nikdy neví, co ho zrovna potká. No a mne potkal pech (že by to mělo něco společného s příjmenm Ondry, který dorazil před hodinou? :) ).

Už jsme skoro měli zaparkováno, když do nás z leva najel couvající náklaďáček. Neměla jsem šanci zastavit, vlastně jsem si ho vůbec nevšimla. Couval z vjezdu do krytého parkoviště. Takže rána jako prase, praskající sklo a zvuky párajícího se plechu...hrůza. Ondra, na sedadle smrti měl oči asi 5 centimetrů mimo obličej, jak viděl přibližující se železnou korbu...nicméně, nikomu se nic nestalo....až na naší Wilmu...tak skončila s proraženým předním sklem, levé přední okénko bylo na vysypání...dveře rozpárané a přední kapota taktéž. Prostě jsme zajeli pod korbu menšího náklaďáku.

Okamžitě se kolem nás seběhlo několik lidí, automaticky nabízejících své vizitky pro případné svědectví nehody, volala se policie a začala akce „kdo je viník“. Človíček, co do nás najel byl pán z Holandska, jeho manželka Řekyně, žijící v Austrálii asi už 25 let, oba v důchodu. Neuvěřitelně milí lidičkové, takže když policajti řekli, že k nehodě nedorazi, neboť nebyl nikdo zraněn (to je tu běžné, jezdí pouze v případě zranění), vyrazili jsme na policejní stanici, nahlásit nehodu. Dorazili jsme na Police Headquarter, kde nám oznámili, že tady bohužel nehodu nahlašovat nemůžeme, takže jsme jeli dál. Wilma naštěstí fungovala až na ty levostranné defekty :)
Nehodu jsme nahlásili, sepsali prohlášení, popsali jak se co stalo a rozjeli se každý po svém.

Ještě jsem zapomněla dodat, že Nicholasovi celá nehoda způsobila rozbitý pravý blinkr a trošku podmáčklý plech pod blinkrem.

To už s námi byl Vítek, který odešel ze školy a moc radost z pohledu na auto tedy neměl...no kdo by měl, když jsme ho měli přesně 6 dní.

No a začala anabáze řešení nehody s pojišťovnou. Říká se, že se člověk nejlíp naučí jazyk, když mluví...no a téměř hodinové telefonáty s operátory a asistenty pojšťovny a jiných institucí jsou asi to nejlepší, co na učení může být. Vzhledem k tomu, že jsme auto nechali pojisit pouze na škody třetích stran, klasické pojištění by stálo zbytečně moc, museli jsme nehodu nahlašovat na pojišťovně viníka, tzn. Nicholase. Nejdřív ale on musel na své pojišťovně podat prolášení, že viníkem je on, poté dostane číslo prohlášení, na základě kterého nám pojišťovna zaplatí opravu.

Tady naštěstí řešení nehod netrvá týdny, ale dny, takže by to všechno nemělo trvat snad dlouho. Auto jsme nechali v servisu prohlídnout a sepsat zprávu, co je špatně a jaká je odhadovaná cena opravy. No a ejhle, pojišťovna napsala, že opravy převyšují hodnotu vozidla a je tudíž neekonomické jej opravovat. Takže teď čekáme, co na to pojišťovna, jestli s tím bude OK a jakou částku nám vyplatí (tzn. Na kolik oni ocení opravdovou hodnotu auta) anebo si nechají auto posoudit někde sami a případně ho budeme opravovat přes ně. Od nehody uplynuly 4 dny (2 pracovní) a zítra, tzn. 5. den bychom už měli vědět, jak na tom jsme.

No řekněte, není to PECH? To byl jen úvod k naší návštěvě Ondry Pecha.

pondělí 3. března 2008

KAYAKING - Swan River


Vcera nedele byla, vcera byl hezky cas...jo jo, presne tak. Dneska je pondeli a je volno, je totiz Svatek prace (pouze v zapadni australii). Takze si jeste uzivame posledniho dne volnicka.
Vcera rano jsme se vydali na kajaky na Swan River. No co budu povidat...uzasny...jen tak si jedete na kajaku, kolem vas vsude plavou meduzy a ejhle, obcas se ukaze i nejaky ten delfin...fakt. Sice jsme videli jen 3 a jeste k tomu rychle zmizeli, ale treba priste budeme mit vetsi stesti.



sobota 1. března 2008

NASE AUTO


Po pár dnech ježdění MHD jsme se rozhodli, že musíme co nejdřív pořídit auto. Všechno je tu extrémně daleko a MHD nejezdí všude a vždycky.

Takže jsme se ve středu ráno vydali s Honzou hledat to nejlepší autíčko pro nás...prošli jsme pár bazarů a ve třetím nás zaujal nejen cenou, ale i velikostí Holden (=Opel Omega v Evropě) kombi. Bylo to bývalé vládní auto, které sloužilo ke zdravotním účelům, pravidelně servisované, automat, A/C...prostě všechno, co jsme chtěli. Tím, že se tu jezdí vlevo je pro nás (hlavně tedy pro mě) automat velká výhoda. Auto jsme prohlédli, vyzkoušeli....a koupili....takže máme opět po několika letech vozidlo. Je sice bílé, z čehož Vítek není úplně happy, ale poměr cena výkon je super. Navíc je to benzin/LPG, takže i relativně ekonomické (až na tu mega nádrž v kufru) :D

Zrovna ho jdeme douklidit, vyblejskat okna a udět z něj toho našeho miláčka. Ještě mu musíme najít jméno, dneska má svátek Alexander, takže to buď bude Saša nebo Alex....anebo to bude Vilma, protoze to bylo prvni jmeno, ktere jsem si vybavila, ze ma udajne dneska svatek :0)

AUSSIE ENGLISH

....je jiná než v americe, takže mi, tedy nám oběma dává docela zabrat jí rozumět. Někdo mluví OK, takže nám sebevědomí rychle roste, pak se ale objeví nějaký ucho, který mumlá jakoby skotsky nebo irsky a to jsme ztraceni. Nicméně jsme schopni se tu normálně domluvit, telefonovat, takže adaptace v tomto směru je lehčí než si zvykat na to počasí.

V úterý jsme se byli mrknout, kde má Vítek školu, je to asi 100 metrů od Swan river, přímo v centru Perthu, takže taky pohodička. Protože je v pondělí 3.3. svátek práce (státní svátek), škola začíná až v úterý, takže každý den beze školy je fajn :)

ZTRACENY PAS

Po 3 dnech opakovaného volání na letiště se stal zázrak. Mají můj pas...místní zaměstnanec, který tam odváží ty vozejky na kufry nám odvezl i náš, než jsme si ho stihi kompletně vyklidit a my byli tak vykulení z toho, že už jsme tady, že ho odvezl i s mojí složkou. Takže jsem tu opět s pasem...ufff

HILTON-FREMANTLE








Hilton, to je čtvrť, kde teď bydlíme, u Honzy s Brendou. Mají přízemní domeček (jako asi 90% obyvatelstva tady), malou zahrádku a roztomilého psíka Bella. Máme svůj pokojík, kde se ale moc nezdržujeme, protože je to nejteplejší místnost v celém domě. A s vedry, co tu jsou (30-40 stupňů ve stínu) se to prostě nedá.

Brenda s Johndou jsou fotografové, fotí zvířata a jejich páníčky, mají vlastní fotografické studio a daří se jim skvěle. Honza se o nás stará jak táta, pořád nám něco ukazuje, vysvětluje a zařizuje, takže máme velikou podporu do začátku.

Fremantle je od Hiltonu asi 10 minut autobusem, je to hezké přístavní městečko. První dny, jsme šli mrknout, jak to vypadá tam, ale i jaký je Perth. Jenže v těch extrémních vedrech (které tu neměli posledních 25 let) se po městě prostě chodit nedá. Naštěstí všechny MHD prostředky, obchody a většina restaurací jsou A/C, takže se to dá.

Všude kolem jsou úžasný pláže, oceán je teplej, takže hned první den jsme dali koupačku, abychom se trochu probrali. Přeci jen, časový rozdíl a jetleg byl ze začátku dost znát. Ale sluníčko, modré nebe, oceán a samý pohodový lidi dělají všechno pozitivnější.

Sice je tu strasnej hic (neco mezi30-40 stupni), ale to je to, co jsme vlastne chteli :)

CESTA TAM

Tak jsme se konecne vydali na naši vysněnou cestuza klokany. Čekalo nás skoro 24 hodin v letadle s 9 hodinovým čekáním v Bangkoku. Ale radost z toho, že si konečně plníme sen, nám zaháněla obavy z dřevěného pozadí a těch mnoha hodin strávených v překlimatizovaných letadlech.

Výhodou bylo, že jsme věděli, že to naše cestovatelské utrpení zmírní fakt, že si povezeme zadečky v business clas :) (tady patří dík 2 Vítkovým blízkým kamarádům – Scottovi a Scottovi).

Cesta do Vídně byla tak kraťoučká, že ani nestojí za zmínku. Jako „snack“ jsme dostali salát s krevetami a šampaňské. Zdlábli jsme o a už jsme byli na místě.

Pak nás čekala docela dlouhá štreka do Bangkoku...to jsme ovšem ještě nevěděli, že bude naprosto komfortní a luxusní...obchodní třída zahrnovala asi 50 velmi luxusních a nových polohovacích sedadel (http://www.aua.com/auacms/sites/book/en/index.html). Po příchodu jsme dostali polštářky a dečky, navíc cestovní vak se škraboškou na spaní, ponožkama a hygienickým vybavením. Obsluha byla úžasná, ikdyž upřímně jsem čekala od Rakušanů více „studené xichty“ – velmi překvapili a Austrian Air si u nás udělalo skvělé jméno.
Poté, co jsme se usadili v letadle, dostali jsme objednávkový lístek s menu na snídani, která byla na objednávku. V přední části letadla, hned za kokpitem, se skýtala malá kuchyňka s místním kuchařem, který všechna jídla připravoval čerstvá a přímo na místě.
Veřeče o 4 chodech včetně zákusku a kávy se zmrzlinou je pro Austrian Air samozřejmostí (pro nás to bylo spíš překvapení).

Kromě luxusní večeře a několika drinků jsme měli možnost si vybrat asi ze 20 programů, kde se promítali všelijaké filmy (jeden kanál vysílal představte si i Marathon z NY 2007) :D
No a když na nás přišla únava, prostě jsme zmáčkli určitou kombinaci čudlíků a naše pohodlné křeslo se složilo dolů resp. Rozložilo na lehátko. Pravda, pro nás nevelkého vzrůstu by se dalo říci, že šlo o jednolůžko. Člověk jen nasadil škrabošku na spaní a spalo se až do rána. Nejsem si už jista, ale myslím, že nás probudila vůně kávy a hemenexu, který právě kuchař připravoval. Někteří z cestujících si nepřáli být buzeni na snídani, takže se prosto počkalo, až se daný člověk vzbudí a snídaně mu byla poté připravena dle jeho večerní objednávky. Já si dala ovocný salát a nějaký šunko-sýrový talíř, kávu s mlékem a ještě nějaký dobroty...Vítek se zaplácl musli s mlékem, ovocem a 2 volskými očky s usmaženou slaninkou navrch.

Do Bangkoku jsme přistáli čerství, nabaštění a plni očekávání, že nám začíná skvělý výlet.

V Bangkoku jsme si museli vyřídit pár nutností, jako jsou víza (na počkání asi za 3 minuty), úschovnu a vyrazili jsme do města.


Taxík nás hodil do města na Khao San za nějakých 30-40 minutek. Khao San, stejná ulice, kde se naše bandička scházela před nějakými 5 lety, když jsme byli na 3týdenní dovolené. Ulici jsme prošli tam a zpět, pokochali se a dali si obídek v jedné z pouličních restaurací (to je sice silné slovo, ale budiž). Co jsme fakt chtěli, bylo tentokrát ochutnat nějakou místní specialitku, jako jsou smažené kobylky, červíci a podobná havěť. Protože jsme měli na město nějakých 4-5 hodin, čas byl tak akorát. Když se začalo stmívat, zahlédl Vítek pojízdný stánek právě s těmahle pochutinama. Protože ale ulicí zrovna projížděla moto-policie, stánek se dal do pohybu-běhu a zmizel v postranních uličkách. Nebojácně jsme se za ním vydali a po pár minutách ho dohonili. K naší radosti byl plný kobylek (malých i velkých), mravenců, housenek a taky švábů. Nejdřív jsme ochutnali od místních a protože nás chuť smažených kobylek ani trochu neodradila, nechali jsme si každý naservírovat něco jiného. Vítek kobylky malé i velké a já šla do housenek/kokonů a mravenců. Plni radosti a úsměvu na rtech (který musíme přiznat mělo na svědomí i místní pivo Singha) jsme se vydali hledat místečko, kde bychom naši pochoutku mohli zblaznout. Videa z pojidani techto pochoutek naleznete bud v pravem panelu (odkaz na FTP) anebo na tomto primem linku na to same FTP http://vitek.hq.cz/public/ .

Kousek od stánku byl pouliční reagge bar, tak jsme usedli, objednali si pití a jali se „večeřet“. Oba jsme byli překvapeni, že to není vůbec nechutné, naopak. Kobylky chutnali jako chipsy, byly lehce líznuté sojovkou, takže naprosto chutné. A housenky hodně podobné chuti. Mravenci, ti byli připraveni s citronovou trávou, takže chuť byla spíš po té trávě. Večeři jsme zapili několika drinky s Bacardi a mezitím si k nám přisedl místní človíček – Pas – a hodně lámanou angličtinou jsme se začali bavit. V takových 80% procentech jsme mu vůbec nerozuměli a on nám asi taky ne, ale v té chvíli nám to bylo s Bacardi v ruce vlastně jedno.

No a byl čas, abychom se vrátili zpátky na letiště. Pas se nám snažil nakecat, že jeho tatík je taxikář, ale jaxi nám zapomněl říct, že na jiném ostrově. Ikdyž s jeho angličtinou bychom mu asi nevěřili asi, ikdyby říkal, že táta stojí s taxikem za rohem. Tak jsme si od něj aspoň něchali chytnout tágo na ulici a vyrazili směr letiště. Hodně jsme se těšili na Thai airlines, protože s nima jsme již před 5 lety letěli v Thajsku. K našemu překvapení, ale servis nebyl tak dobrý jako s Rakušany. Jídlo bez výběru, sedadlo bez polohování (tedy jen s minimálním). Já za celou cestu zvládla naspat tak asi 2 hodinky, Vítek trošku víc, takže jsme ráno do Perthu dorazili takoví polomrtví.

Těsně před přistáním začala hledačka Vítkova pasu, protože mu během letu spadl na zem, což nevěděl, takže začalo pátrání. Naštěstí ležel jen na zemi, takže bylo vše v pohodě. Pasovou i imigrační kontrolou jsme prošli v klidu, jen Vítkovi rozebrali obě krabice s koly, ale netrvalo to nijak dlouho.

Tak jsme tady...jsme v Austrálii, říkali jsme si, celí šťastní, ale unavení. Čekalo nás několik hodin čekání na Honzu alias Johndu s Brendou. Takže jsme sedeli v příletové hale s hromadou zavazadel a čekali. Po nějaké době, jsem přišla na to, že mi chybí celá složka se všemi důležitými dokumenty – pas, mezinárodní řidičáky, pojištění apod...takže začalo hledání pasu 2, tentokrát mého. Ani po velmi podrobném prohledání všech věcí jsme složku nenašli....takže jsem hnedka běžela na nějaký office místního letiště optat se, jestli ji někdo nenašel. Bohužel nikoliv. Takže mi to tady pěkně začalo....ztráta pasu je asi to nejlepší, co mě mohlo potkat. No co, pas se dá vždycky zařídit, takže jsem si vzala tlf na letiště a pokud se do 3 dnů nenajde, volám na ambasádu do Sydney a nechám si zařídit nový.