CESTA TAM

Tak jsme se konecne vydali na naši vysněnou cestuza klokany. Čekalo nás skoro 24 hodin v letadle s 9 hodinovým čekáním v Bangkoku. Ale radost z toho, že si konečně plníme sen, nám zaháněla obavy z dřevěného pozadí a těch mnoha hodin strávených v překlimatizovaných letadlech.

Výhodou bylo, že jsme věděli, že to naše cestovatelské utrpení zmírní fakt, že si povezeme zadečky v business clas :) (tady patří dík 2 Vítkovým blízkým kamarádům – Scottovi a Scottovi).

Cesta do Vídně byla tak kraťoučká, že ani nestojí za zmínku. Jako „snack“ jsme dostali salát s krevetami a šampaňské. Zdlábli jsme o a už jsme byli na místě.

Pak nás čekala docela dlouhá štreka do Bangkoku...to jsme ovšem ještě nevěděli, že bude naprosto komfortní a luxusní...obchodní třída zahrnovala asi 50 velmi luxusních a nových polohovacích sedadel (http://www.aua.com/auacms/sites/book/en/index.html). Po příchodu jsme dostali polštářky a dečky, navíc cestovní vak se škraboškou na spaní, ponožkama a hygienickým vybavením. Obsluha byla úžasná, ikdyž upřímně jsem čekala od Rakušanů více „studené xichty“ – velmi překvapili a Austrian Air si u nás udělalo skvělé jméno.
Poté, co jsme se usadili v letadle, dostali jsme objednávkový lístek s menu na snídani, která byla na objednávku. V přední části letadla, hned za kokpitem, se skýtala malá kuchyňka s místním kuchařem, který všechna jídla připravoval čerstvá a přímo na místě.
Veřeče o 4 chodech včetně zákusku a kávy se zmrzlinou je pro Austrian Air samozřejmostí (pro nás to bylo spíš překvapení).

Kromě luxusní večeře a několika drinků jsme měli možnost si vybrat asi ze 20 programů, kde se promítali všelijaké filmy (jeden kanál vysílal představte si i Marathon z NY 2007) :D
No a když na nás přišla únava, prostě jsme zmáčkli určitou kombinaci čudlíků a naše pohodlné křeslo se složilo dolů resp. Rozložilo na lehátko. Pravda, pro nás nevelkého vzrůstu by se dalo říci, že šlo o jednolůžko. Člověk jen nasadil škrabošku na spaní a spalo se až do rána. Nejsem si už jista, ale myslím, že nás probudila vůně kávy a hemenexu, který právě kuchař připravoval. Někteří z cestujících si nepřáli být buzeni na snídani, takže se prosto počkalo, až se daný člověk vzbudí a snídaně mu byla poté připravena dle jeho večerní objednávky. Já si dala ovocný salát a nějaký šunko-sýrový talíř, kávu s mlékem a ještě nějaký dobroty...Vítek se zaplácl musli s mlékem, ovocem a 2 volskými očky s usmaženou slaninkou navrch.

Do Bangkoku jsme přistáli čerství, nabaštění a plni očekávání, že nám začíná skvělý výlet.

V Bangkoku jsme si museli vyřídit pár nutností, jako jsou víza (na počkání asi za 3 minuty), úschovnu a vyrazili jsme do města.

Taxík nás hodil do města na Khao San za nějakých 30-40 minutek. Khao San, stejná ulice, kde se naše bandička scházela před nějakými 5 lety, když jsme byli na 3týdenní dovolené. Ulici jsme prošli tam a zpět, pokochali se a dali si obídek v jedné z pouličních restaurací (to je sice silné slovo, ale budiž). Co jsme fakt chtěli, bylo tentokrát ochutnat nějakou místní specialitku, jako jsou smažené kobylky, červíci a podobná havěť. Protože jsme měli na město nějakých 4-5 hodin, čas byl tak akorát. Když se začalo stmívat, zahlédl Vítek pojízdný stánek právě s těmahle pochutinama. Protože ale ulicí zrovna projížděla moto-policie, stánek se dal do pohybu-běhu a zmizel v postranních uličkách. Nebojácně jsme se za ním vydali a po pár minutách ho dohonili. K naší radosti byl plný kobylek (malých i velkých), mravenců, housenek a taky švábů. Nejdřív jsme ochutnali od místních a protože nás chuť smažených kobylek ani trochu neodradila, nechali jsme si každý naservírovat něco jiného. Vítek kobylky malé i velké a já šla do housenek/kokonů a mravenců. Plni radosti a úsměvu na rtech (který musíme přiznat mělo na svědomí i místní pivo Singha) jsme se vydali hledat místečko, kde bychom naši pochoutku mohli zblaznout. Videa z pojidani techto pochoutek naleznete bud v pravem panelu (odkaz na FTP) anebo na tomto primem linku na to same FTP http://vitek.hq.cz/public/ .

Kousek od stánku byl pouliční reagge bar, tak jsme usedli, objednali si pití a jali se „večeřet“. Oba jsme byli překvapeni, že to není vůbec nechutné, naopak. Kobylky chutnali jako chipsy, byly lehce líznuté sojovkou, takže naprosto chutné. A housenky hodně podobné chuti. Mravenci, ti byli připraveni s citronovou trávou, takže chuť byla spíš po té trávě. Večeři jsme zapili několika drinky s Bacardi a mezitím si k nám přisedl místní človíček – Pas – a hodně lámanou angličtinou jsme se začali bavit. V takových 80% procentech jsme mu vůbec nerozuměli a on nám asi taky ne, ale v té chvíli nám to bylo s Bacardi v ruce vlastně jedno.

No a byl čas, abychom se vrátili zpátky na letiště. Pas se nám snažil nakecat, že jeho tatík je taxikář, ale jaxi nám zapomněl říct, že na jiném ostrově. Ikdyž s jeho angličtinou bychom mu asi nevěřili asi, ikdyby říkal, že táta stojí s taxikem za rohem. Tak jsme si od něj aspoň něchali chytnout tágo na ulici a vyrazili směr letiště. Hodně jsme se těšili na Thai airlines, protože s nima jsme již před 5 lety letěli v Thajsku. K našemu překvapení, ale servis nebyl tak dobrý jako s Rakušany. Jídlo bez výběru, sedadlo bez polohování (tedy jen s minimálním). Já za celou cestu zvládla naspat tak asi 2 hodinky, Vítek trošku víc, takže jsme ráno do Perthu dorazili takoví polomrtví.

Těsně před přistáním začala hledačka Vítkova pasu, protože mu během letu spadl na zem, což nevěděl, takže začalo pátrání. Naštěstí ležel jen na zemi, takže bylo vše v pohodě. Pasovou i imigrační kontrolou jsme prošli v klidu, jen Vítkovi rozebrali obě krabice s koly, ale netrvalo to nijak dlouho.

Tak jsme tady...jsme v Austrálii, říkali jsme si, celí šťastní, ale unavení. Čekalo nás několik hodin čekání na Honzu alias Johndu s Brendou. Takže jsme sedeli v příletové hale s hromadou zavazadel a čekali. Po nějaké době, jsem přišla na to, že mi chybí celá složka se všemi důležitými dokumenty – pas, mezinárodní řidičáky, pojištění apod...takže začalo hledání pasu 2, tentokrát mého. Ani po velmi podrobném prohledání všech věcí jsme složku nenašli....takže jsem hnedka běžela na nějaký office místního letiště optat se, jestli ji někdo nenašel. Bohužel nikoliv. Takže mi to tady pěkně začalo....ztráta pasu je asi to nejlepší, co mě mohlo potkat. No co, pas se dá vždycky zařídit, takže jsem si vzala tlf na letiště a pokud se do 3 dnů nenajde, volám na ambasádu do Sydney a nechám si zařídit nový.