FIJI - Bula Bula

Bula – fidžijanský pozdrav...takhle nás tu zdraví od prvního dne skoro každý člověk, kterého potkáme. Přilétáme do města Nadi, kde musíme přečkat jednu noc, neboť let na ostrov Taveuni, kde máme první týdenní zastávku, je až druhý den. Letiště je částečně provozu-neschopné, protože cca před 3 týdny postihly Fiji docela veliké záplavy. Dost jsme zvažovali, jestli vůbec na Fiji máme letět, už v Melbourne jsme potkali Čechy, kteří záplavy zažili a po 3 dnech brodění se po kotnících ve vodě, to vzdali. Z místa, kam míříme na poslední týden, jsme ujišťováni, že fungují normálně, neboť jsou více než hodinu a půl od nejvíc postiženého místa (což bylo právě Nadi).
Cesta z letiště vede po záplavami rozbitých silnicích, všude bláto, ale vypadá to, že místní to moc neřeší. Jednu noc trávíme v nejbližším hotelu, kde ovšem ráno zjišťujeme, že kromě toho, že neteče voda, jsme spali v posteli, kde měli bed bugs....chjo....a to jsme v normálním hotelu sítě Accord. „To nám to pěkně začíná“, říkáme si a rychle mizíme na letiště. Chceme do toho palmového ráje, co je všude slibován.

Míříme k letadlu (odbavení a celá bezpečnostní prohlídka je tu srandovní – palubní letenky vůbec nemáme, jen si nás odškrtnou na papíru). No záhy zjišťujeme proč - nasedáme do letadla (omylem míříme k nejbližšímu letadlu, které ale letí do města Suva), které má kapacitu asi 20 osob, takový vrtuláček. Druhý pilot a stevard v jedné osobě, zavírá dveře a během asi půl minuty, kdy pilot startuje motor (takže není nic slyšet) nás obeznamuje s bezpečnostními informacemi (v podstatě říká, buďte celou dobu připoutaní a nekuřte). Let je pohodový a díky tomu, že vrtuláček letí relativně pomalu v nevelké výšce, tak máme celou dobu možnost kochat se pohledem na všelijaké ostrůvky s palmami. Přistáváme na ostrově Taveuni – třetí největší ostrov Fiji. Na délku má celých 40 km (na šířku asi 15 km), počet obyvatel netušíme, ale odhadujeme na pár tisíc. Jeden všeznalej taxikář tvrdí 20.000 obyvatel, ale to si ještě prověříme, až natrefíme na internet. Silnice, která má vést podle mapy okolo ostrova se nakonec vyklube max 30 km asfaltky s dírami a zbytek polozpevněné hliněno šutraté cestičky na off-road. Takže ostrov tvoří v drtivě převaze kopce, zeleň, džunglo lesejky a divočejší plantáže s palmami. Hned na letišti nás odchytává taxikář a za 2 FJD (fidžijanské dolary)=20 CZK nás odváží do našeho „backpackers“. Bydlíme v chajdě v Bibi´s Hideway...není to hotel ani motel, máme prostě chajdu mezi palmami. Majitel Jim Bibi kdysi koupil ohromný 22 akrový pozemek (1 akr je cca 4046m2), kde si postavil několik chatiček a ty pronajímá. Naše chajda má 2 ložnice, obývák, kuchyňku a koupelnu. Všechno relativně staré a jednoduché, přesto je to čisté a velmi pohodlné. Na zahradě je spousta kokosových palem, banánovníků, pomerančovníků, roste tu maracuja (passion fruit), papaja, ananas a další pro nás neznáme druhy ovoce. Vše je nám k dispozici zdarma. Hnedka si dáváme papáju, banány a maracuju – bašta. To, že elektrika tady je v provozu pouze 3 hodiny denně (od 6-9 večer) a že voda teče pouze studená (pokud vůbec teče), nám vůbec nevadí.

Z našeho taxikáře se náhle vyklubal syn našeho hostitele, který se živí také jako průvodce. Takže nás odváží do místní sámošky a na trh, abychom si mohli nakoupit nějaké to jídlo (které je tu relativně drahé díky tomu, že se jedná převážně o dovoz). Odpoledne jdeme na prochajdu, na pláž a na obídek...a cítíme se jak v ráji....azurové moře, palmy, bílý písek, korály...všichni kolem se usmívají a zdraví Bula Bula...tak tady se nám bude líbit. Na Taveuni budeme zůstávat 6 nocí a pak se lodí přemístíme na severnější ostrov Vanua Levu. Nic nemáme ještě zařízeno a doufáme, že internet bude fungovat....ne u nás v chajdě, ale snad v jednom z nedalekých místním resortů (asi jediné místo, kde tu na ostrově je).

Odpoledne vyrážíme na šnorchlování, pokud se do té doby neodpaříme, protože se tu potíme ikdyž jen nehybně sedíme a čteme si knížku...teplota něco kolem 30 stupňů (naštěstí je docela zataženo), ale vlhkost, ta bude opět někde kolem 90%.

Šnorchlování se nakonec nekonalo, protože začalo dost pršet, takže jsme dali relax, čtení a flákárnu. Další den jsme si naplánovali cestu kajaky na místní vodopády, které vlastně jinak než kajaky dosáhnout nelze. Po hodinové a dosti drncavé cestě jsme dorazili do vesnice Lavena, kde na nás čekal místní průvodce (Simone), nasedli jsme do kajaků a vyrazili. Cestu nám zpříjemňovali skákající delfíni, zpěv Simoneho a naprosto úchvatný pohled na ostrov. Po skoro hodince pádlování jsme dorazili k prvním vodopádům, dali si skoro hodinovou pauzu na blbnutí, plavání a skákání ze skály a vydali se na vodopády číslo 2. Ty byly ještě skrytější než první a vlastně se k nim muselo doplavat. Nádhera, dva vodopády v jakési skalní vypouklině, jeden relativně malý (po něm se sjíždělo po zadku) a jeden relativně dooost vysoký (tak z toho se skákalo). Vítek se Simonem si vyrazili skočit z asi 12 m vodopádu a já měla srdce v kalhotech, docela výška, vám povídám. Všechno nakonec dobře dopadlo a my se po další čachtačce vydali na cestu zpátky, tentokrát pěšky. Celí hladoví a žízniví jsme dorazili do vesnice, kde lidé bydlí ne v domech, domcích či chaloupkách, ale občas jen ve zbitých chatrčích a všelijakých boudách. To, že nemají peníze (např. plat našeho průvodce, který má doma 7 dětí je v mimosezóně 15FJD=150CZK týdně, v sezóně až 45 FJD týdně), elektriku vůbec nemají, vodu berou jen z pramene, co teče z hor a žijí bez všelijakých vymožeností...to jim zdá se vůbec nevadí. Děti kolem nás pobíhali s úsměvem a křičeli na nás pozdrav Bula Bula a dospělí vycházeli z domů ven, nebo se jen zastavili - možná proto, že běloch je pro ně exot. A takovýchhle vesnic a vesniček je tu na každém kroku nespočetně.

Další dny střídá déšť, slunce, déšť, slunce a my si užíváme čtení a relaxujeme.
Podařilo se nám domluvit si v blízkém resortu možnost připojení se na internet, takže nás čekal bojový úkol – během hodiny si najít další místo, kde budeme ubytováni, vše zabookovat, zjistit možnosti dopravy a ceny. Šťastni odcházíme s kusem papíru, kde máme najité 3 resorty na ostrově Vanua Levu (VL). Hned na první telefonát se chytáme a domlouváme si ubytování na ECO farmě kousek od města Labasa na severu ostrova Vanua Levu. Máme možnost dvou transportů – drahý a trošku rychlejší (letecky) nebo levný a trošku delší (loď-bus). Volíme variantu číslo 2 – cesta lodí na ostrov VL a pak busem asi 100 km přes ostrov, ta nás přichází na 50 FJD na oba (v porovnání s cenou letu 800 FJD/2 letenky).

Kolem 8.30 ráno (5.2.) nasedáme na „ferry“ a spolu s dalšími místními cestujícími, 2 bělochy a hromadou pytlů s lokální zeleninou odjíždíme směr VL. Cesta lodí trvá asi hodinu a půl, což je dobrý. Chvilku čekáme v přístavu než dorazí náš další transportní vůz – autobus. Přijíždí otlučený autobus (odhadujeme tak z 60. let), místo okýnek jen srolované igelity a my se přesto docela těšíme, protože to bude dobrodružství. No upřímně, po hodině cesty po rozmlácené kamenité cestě (o asfaltu se nám může jen zdát) máme skoro dost. Cyklon, který se tu před pár týdny prohnal, udělal na silnicích také své, ale zdá se, že všichni jsou v klidu...takže my taky. Víme, že v autobuse strávíme minimálně 4-5 hodin, takže naše průměrná rychlost je něco kolem 20 km/h. Musíme projet i hory, takže občas naše rychlost nedosáhne ani 10 km/h...divíme se, že ten autobus vůbec jede. Když začne pršet (to jsme zrovna v horách), stahujeme igelity a začínáme si připadat jako v malém pařníku. Celí šťastní dorážíme do jediné mezizastávky v Savusavu, kde začíná asfaltka. Hurá, hurá! Do naší cílové destinace, což je přesně podle instrukcí „odbočka u Khan´s shopping and Petrol station“, už to je necelá hodinka. Naštěstí máme domluveno s řidičem, že nám zastaví, protože jinak bychom neměli šanci tohle místo najít. Khan je tady každý druhý a benzínka je vlastně v rámci obchodu – jedna pidi pumpa. Vystupujeme z autobusu a ocitáme se jak by anglicky hovořící řekli „in the middle of nowhere“ (v totálnim prdelákově). A opět jsme středem pozornosti...jak jinak. Místní prodavač nám cinknul telefonem pro odvoz a za nedlouho se objevuje minivan s roztomilým staříkem.Tak to je Joe. Vítá nás s úsměvem, objímá nás a odváží do Palmlea resortu. Joe a jeho žena Julie jsou úžasní. Je jim oběma přes 70, jsou to bývalí námořníci, kteří obepluli za 13 let celý svět a navštívili 157 (Joe) resp. 137 (Julie) zemí. Původem je Joe z USA a Julie z Austrálie, ale posledních 20 let procestovali a nakonec se usídlili tady, na Fiji. Koupili 49 akrů pozemku (cca 200.000m2) a během 3 let tu vybudovali eko farmu, chovají kozy, pěstují zeleninu, ovoce, prostě všechno, co potřebují. Mají tu také 4 chatičky pro hosty, ale v současné době jsme jediní, kdo tu je. Takže péče, které se nám dostává, je víc než královská. Všechna jídla, která Joe s Julie připraví, jsou naprosto geniální....nic podle jídelního lístku, všechno vždy po zjištění, na co asi máme chuť a podle ingrediencí, které zrovna zahrada dá. Jedním slovem lahůdka. Od prvního dne, co u nich jsme, máme pocit, že jsme na farmě u našich známých. Chovají se k nám, jako kdybychom byli členové jejich rodiny a my se tu opravdu cítíme jako v ráji. Možná i proto, že farmu mají daleko od civilizace a místo, kde jsme je turistickým ruchem ještě nezasaženo.

Druhý den, co jsme přijeli, jsme jeli do města Labasa (čti Lambasa), obhlídnout místní trhy a už si začínáme zvykat na to, že po nás každý kouká....no ještě aby ne, v Labase a okolí prý žije cca 40 tisíc lidí a jen 6 trvale žijících bělochů.

Všichni, kdo na farmě pracují, jsou místňáci a takže po 2 dnech jsme se objednali na audienci a ceremonii zvanou „sevusevu“ u místního „šéfa vesnice“ . Je zvykem přinést balík „kavy“ v hodnotě 15 nebo 20 FJD, úhledně zabalený v novinách (noviny mají svůj význam – noviny byly jediným pořádným zdrojem informací z okolního světa). Sevusevu trvá obvykle asi hodinku, záleží na tom, kolik kol pití kavy se koná (minimálně 2). I vlastní pití má svá pravidla. Pije se z kokosového ořechu. Před přijmutím pohárku je třeba tlesknout jednou a pozdravit (Bula Sía), vypít kavu jedním douškem a tlesknout třikrát. První napití je trošku šok. Kava je nápoj, který se vyrábí z kořene keře "Pepper", usuší se, nadrtí a zalije studenou vodou. Během přípravy pronáší šéf motlitbu za vesnici i za nás. Finální nápoj vypadá a chutná jako voda z kaluže nebo voda, kde jste právě vymáchali hnusnej smradlavej hadr. A pozor, první nápoj nesmíte odmítnout. Šéf se nás vyptává lámanou angličtinou na naši republiku a podle komentářů je nám jasné, že nemá páru, kde že to Česká republika leží. Slyšíme slova jako „Uzbekistán“, „Sibiř“ a když se zmiňujeme o tom, že v zimě máme sníh a teploty jdou pod bod mrazu, ČR posouvají na severní pól a nás mají za Eskymáky. Sranda. Postupně se k nám přidávají další vesničané a tak jsme poctěni ne dvěma, ale čtyřmi velkými mísami kavy. Jedna mísa stačí na dvě kola pro 6 lidí :D Po hodině a půl se loučíme procházíme si vesnici, navštěvujeme pár chatrčí a jedeme zpátky. Tím, že jsme se seznámili s místím velitelem a prošli obřadem sevusevu, máme nyní právo kdykoliv do vesnice přijít a být tam jako doma.