NAVSTEVA + AUTO PODRUHE

Ve středu k nám měl dorazit kámoš z Prahy, t.č. v na dovolené v Sydney a okolí. Vítka jsem ráno vysadila ve škole, šla si na hodinku zaběhat a vyrazila na letiště. Kromě problémů s parkingem šlo všechno hladce, žádné bloudění, prostě pohodička. Stavili jsme se na skok doma, odložili Ondrovy věci a vyrazili do Perthu, kde jsme měli po škole Vítka vyzvednout. Jenže tak to prostě bývá, plány se mění a člověk nikdy neví, co ho zrovna potká. No a mne potkal pech (že by to mělo něco společného s příjmenm Ondry, který dorazil před hodinou? :) ).

Už jsme skoro měli zaparkováno, když do nás z leva najel couvající náklaďáček. Neměla jsem šanci zastavit, vlastně jsem si ho vůbec nevšimla. Couval z vjezdu do krytého parkoviště. Takže rána jako prase, praskající sklo a zvuky párajícího se plechu...hrůza. Ondra, na sedadle smrti měl oči asi 5 centimetrů mimo obličej, jak viděl přibližující se železnou korbu...nicméně, nikomu se nic nestalo....až na naší Wilmu...tak skončila s proraženým předním sklem, levé přední okénko bylo na vysypání...dveře rozpárané a přední kapota taktéž. Prostě jsme zajeli pod korbu menšího náklaďáku.

Okamžitě se kolem nás seběhlo několik lidí, automaticky nabízejících své vizitky pro případné svědectví nehody, volala se policie a začala akce „kdo je viník“. Človíček, co do nás najel byl pán z Holandska, jeho manželka Řekyně, žijící v Austrálii asi už 25 let, oba v důchodu. Neuvěřitelně milí lidičkové, takže když policajti řekli, že k nehodě nedorazi, neboť nebyl nikdo zraněn (to je tu běžné, jezdí pouze v případě zranění), vyrazili jsme na policejní stanici, nahlásit nehodu. Dorazili jsme na Police Headquarter, kde nám oznámili, že tady bohužel nehodu nahlašovat nemůžeme, takže jsme jeli dál. Wilma naštěstí fungovala až na ty levostranné defekty :)
Nehodu jsme nahlásili, sepsali prohlášení, popsali jak se co stalo a rozjeli se každý po svém.

Ještě jsem zapomněla dodat, že Nicholasovi celá nehoda způsobila rozbitý pravý blinkr a trošku podmáčklý plech pod blinkrem.

To už s námi byl Vítek, který odešel ze školy a moc radost z pohledu na auto tedy neměl...no kdo by měl, když jsme ho měli přesně 6 dní.

No a začala anabáze řešení nehody s pojišťovnou. Říká se, že se člověk nejlíp naučí jazyk, když mluví...no a téměř hodinové telefonáty s operátory a asistenty pojšťovny a jiných institucí jsou asi to nejlepší, co na učení může být. Vzhledem k tomu, že jsme auto nechali pojisit pouze na škody třetích stran, klasické pojištění by stálo zbytečně moc, museli jsme nehodu nahlašovat na pojišťovně viníka, tzn. Nicholase. Nejdřív ale on musel na své pojišťovně podat prolášení, že viníkem je on, poté dostane číslo prohlášení, na základě kterého nám pojišťovna zaplatí opravu.

Tady naštěstí řešení nehod netrvá týdny, ale dny, takže by to všechno nemělo trvat snad dlouho. Auto jsme nechali v servisu prohlídnout a sepsat zprávu, co je špatně a jaká je odhadovaná cena opravy. No a ejhle, pojišťovna napsala, že opravy převyšují hodnotu vozidla a je tudíž neekonomické jej opravovat. Takže teď čekáme, co na to pojišťovna, jestli s tím bude OK a jakou částku nám vyplatí (tzn. Na kolik oni ocení opravdovou hodnotu auta) anebo si nechají auto posoudit někde sami a případně ho budeme opravovat přes ně. Od nehody uplynuly 4 dny (2 pracovní) a zítra, tzn. 5. den bychom už měli vědět, jak na tom jsme.

No řekněte, není to PECH? To byl jen úvod k naší návštěvě Ondry Pecha.