THE PINNACLES DESERT aneb zákusek po australsku

Abychom trošku rozbili stereotyp našeho žití, je potřeba to občas proložit nějakým tím výletem. Protože je tady všechno strašně daleko, a to není novinka, začínáme s výlety, které jsou v dosauhu 300 km od Perthu. Všude najdete jen národní parky, lesy, pouště a vyprahlá místa a tak jsme se rozhodli na jedno takové místo dorazit. Ve škole se sebrala partička asi 7 dalších lidí a v sobotu ráno (ráno rozuměj kolem 11) jsme se naskládali do aut a vyrazili. Cesta utíkala relativně pomalu, protože pořád jedete rovně, rovně, rovně, vidíte jen silnici s červenou krajnicí, ohořelé stromy a znovu do kola a dokola a dokola…takže je to docela nebezbečný, protože tenhle stereotyp vás dokonale uspí. Ale ne, občas se objeví i nějaká ta zatáčka, abychom místním silnicím nekřivdili.
Po nějakých 3-4 hodinách jsme dorazili do národního parku Nambuka, kde se nachází místo zvané Pinnacles. Je to poušť, kde vám ze země trčí šutry….asi takhle jednoduše se to dá popsat..a kvůli trčícím šutrům jsme sem vlastně jeli :D
Pinnacles jsou údajně nejkrásnější při západu slunce, ale posádka našeho auta neměla náladu čekat v poušti další 2 hodiny….ony šutry se údajně zbarví do oranžova až červena…..no v našem případě asi těžko, protože bylo poněkud pod mrakem. Ale “ti druzí” chtěli tenhle zázrak vidět, tak jsme se rozdělili. Zatímco “ti druzí” čekali na místní div, my jsme se šli ubytovat do nejbližšího městečka Cervantes, kde jsme měli booknutý Backpackers – taková lepší noclehárna, a hurá na BBQ na pláž.
Po pár hodinách jsme se celí ožraní (verze pro rodiče a babičky: ožraní od komárů) dopravili do našeho 1 pokoje a hromadně usnuli.

Ráno raníčko jsme vstali, dali brekkie a začal boj č. 2 co dneska. 90% z účastníků zájezdu vlastně nevědělo, co chce, my měli jasno = směr domů. “Ti druzí” chtěli zase něco jiného, válečka na pláži, zevling….tak jsme se opět rozdělili a naše posádka vyrazila zpět do Perthu. Cestou jsme se ještě zastavili v malém městečku, dali oběd, kluci si šli zablbnout do ledovýho oceánu (blázni, ta voda už teď má podle mě něco kolem 15 stupňů maximálně). No ale podle fotek uvidíte, že jim to vadilo jen ze začáku.
No a když už měli tělesnou teplotu na hranici života a smrti, tak konečně z tý ledárny vypadli…a teď už opravdu hurá domů.
Výlet to byl pěkný, ale rozhodně nerozumíme Yukimu, který jel na Pinnacles 2x a ještě k tomu busem.