MOJE NOVÁ KARIÉRA

Nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou placená za domácí práce. Nemluvím o tom, že by se Vítek rozhodl mě motivovat k lepším domácím výkonům :D, ale o mojí stávající práci. Po několika měsících neúspěšného hledání práce v různých oblastech jsem zakotvila ve Fremantlu jako “housekeeper”, ale o tom až za chvilku. Pěkně po pořádku, jak to bylo s hledním práce.
Nevím, jestli jsem si dělala iluze o hledání práce já sama, nebo mi byly částečně vsugerovány, ale realita byla poněkud jiná – jak jinak, tvrdší. Najít práci v Perthu se studentstkým vízem, které nám dovoluje pracovat pouze 20 hodin týdně, to je oříšek…opravuji, ořech.

První pokusy o hledání práce proběhly už pár týdnů po příjezdu a moje odpověď na první inzerát byla velmi nadějná. Nabízela se mi práce v kavárně kousek od centra a nevadilo, že nemám praxi. Bohužel, časem se zájem začal vytrácet (ne z mé strany) a nakonec se prostě dotyčný pán už ani neozval....načež jsem objevila jeho nový inzerát s dodatkem, že uchazeč musí být aussie resident (ano, australani mají problém vám na rovinu říct „Je nám líto, tebe nemůžeme vzít, protože a protože...“. Lepší je mlžit nebo prostě neodpovídat.

No, ale protože jsme ještě nebydleli ve vlastním, zase tak jsem práci nehrotila. To začalo ve chvíli, kdy jsme se přestěhovali do baráku a začali platit nemalé účty.

Každodenní několikahodinové surfování na všelijakých webech o práci, to byla moje celodenní náplň. Po pár dnech rozesílání životopisů se mi konečně začali ozývat agenti z personálních agentur. Po každé schůzce jsem byla tak optimitsticky naladěná, protože to, co mi slibovali prostě znělo dobře. Jeden mladý muž mi dokonce řekl, že má agenturu, která mě chce zaměstnat a rovnou nabídnout sponzoring, což by byl téměř vysněný stav...no, ale jak už jsem zmínila, aussíci dost mlží, takže už mi tak trochu bylo jasné, že to nikam nepovede. Tak nastala fáze obcházení všech agentur osobně, vnucování vlastních životopisů komukoliv z daných agentur (překvapivě tady nemají personální oddělení, takže se těžko s někým povídá o práci :D).
Po dalších týdnech marného čekání jsem prostě řekla, že na to prdím a jdu od oboru.

Kavárenství mě lákalo už od začátku, restaurace míň, ale brala bych jakoukoliv práci. Takže teď bylo na řadě obcházet všechny aspoň trošku slušné kavárny a restaurace.

Tam to vypadalo docela nadějně až do doby, kdy mě požádali, ať si stoupnu k tomu mega kávovaru a udělám jim „dobré kafe“. No mlžila jsem co to šlo, abych zakryla to, že vůbec netuším, jak takovýhle přístroj obsluhovat, jak našlehat dobře mlíko a jaký je rozdíl mezi „flat white“ a „latte“. Takže s kavárenstvím jsem měla útrum...a tak jsem se rozhodla, že si kvůli práci zvýším kvalifikaci a udělám si kurz baristy. S certifikátem už mě prostě někde musí vzít.
V tom samém čase jsem taky narazila na inzerát, který sice nespadal do mých „vysněných či chtěných“ prací, ale odpověděla jsem.

No a jako na potvoru se mi ozvala majitelka - Annie - ženská, která vlastní ve Fremantlu a na Cottesloe několik luxusních apartmánů a vil na krátkodobé pronájmy . Hledala housekeepera, což je v překladu a v reálu něco jako hospodyně, pokojská apod. No pravda, je to dost jiné, než jsem dělala, ale proč ne.

Nakonec se z toho vyklubala velmi příjemná práce, kdy si uklízím a starám se o 8 moderních apartmánů a 2 vily, občas pomůžu s něčím doma nebo na zahrádce....no je to práce nepráce. Vlastně dělám to, co dělám doma a ještě mi za to platí...a ne málo, víc než kdybych dělala v restauraci či kavárně. Navíc, žádné večery, víkendy výjimečně a za příplatek a ještě jsem si vydyndala, že mi platí 50% nákladů na dopravu do Fremantlu.

No co dodat, mam po letech práci, kdy chodím domu s čistou hlavou, nevím, co je stres a ještě mám čas na sebe. A to všechno.....s luxusním výhledem na oceán :D No já to číst, tak bych si i záviděla...



http://www.sunsetsuites.com.au/