ROAD TRIP DOWNSOUTH: Yallingup – Glencester Tree – Ironman Busselton

Je pondělí večer a my jsme se právě vrátili z 5 denního výletu na jih Austrálie….jedním slovem PARÁDA. Za těch pět dní jsme stihli vidět luxus v australském pojetí, vyšplhat na strom vyšší než Petřínská rozhledna, Vítek si „odskočil“ na Ironmana zatímco já se koukala na delfíny v oceánu….a v neposlední řadě jsme velmi zblízka viděli klokana (možná víc, než jsme chtěli). Vrátili jsme se sluncem přižahlí přesto šťastní.

No myslím, že za takhle stručné vyprávění bychom si jistě vysloužili nějaký komentář, tak to vezmeme popořadě.

Na jih jsme vyrazili už ve středu odpoledne a do Yallingup dorazili něco kolem 9 večer. Bydleli jsme u Annie (ženská, pro kterou pracuju), která na jihu právě dostavěla 2 vily (no comment). Přivítala nás ozvěna ohromné vily celé obložené mramorem, a jediné, na co jsme se vzmohli bylo „wow“. Zatím ještě trošku nezabydlené, ale luxusní sídlo v cípu Yallingupu.

Večer jsme ulehli do jedné ze 4 ložnic a skoro po roce se vyspali na posteli, která svými rozměry konečně připomínala dvojlůžko a hlavně, nehoupala se jako postel vodní :D

Ráno jsme vyrazili do Busseltonu, omrknout Ironman Village (jo, jo, je to tady docela veliká a populární událost, takže tady vznikla malá železňácká vesnička s místy pro kola, všechny věci závodníků, hlavní stan, tribuny a několik velkých stanů s občerstvením a věcmi na prodej....navíc se sem vešel i stan s DJ :D

Vítek si dal lehký trénink, zaregistroval se a dali jsme si pohodový den. Druhý den jsme vyrazili na výlet – já jsem chtěla vidět vinice v Margaret River (no co vám budu povídat, prostě vinice) a mrknout po okolí (MR je od Busseltonu jen asi 30 km). To jsem ale netušila, že Vítek má v plánu jet trošku dál. Vyrazili jsme nakonec asi 150 km od Yallingupu směr na jih...skoro se nám podařilo dojet do Augusty, ale v okolí byla jedna rarita, tzv. „giant trees“, tak jsme zvolili přírodu před městem. Dorazili jsme do lesa připomínajícího spíš prales, kde lítaly barevný andulky. To už jsme věděli, že nás čeká cesta nahoru, nahoru na korunu jednoho stromu. Šplhalo se po takových železných stupínkách a jištění bylo neviditelným plotíkem z drátečku, který se vinul okolo (a to jsme se ještě museli vyhýbat těm, co šli dolů. Já, která si výšek obyčejně užívám jsem přeci jen měla lehce stažené svěrače: ) Ale rozhodně to stálo za to, dívat se z koruny jednoho ze stromů, které jsou vysoké něco kolem 60 metrů, to bylo něco. Kochačka. Pár fotek. A hurá zpátky dolů. Uff, zvládla jsem to.

Večer nás čekala ve vesničce ještě Carbo party – takový bufet pro asi 2000 lidí v jednom ze stanů....večeře s heslem „Milujeme kalorie“ – hezký bylo, že pánové se cpali povětšinou těstovinami, masem, ovocem a sladkostmi, zatímco ženský se snažili „držet linii“ v duchu salátků a maximálně něco málo masa.....no a dortíček na konci proběhl samozřejmě taky :D

Zase další luxusní spaní a byla sobota, čas na odevzdání všech věcí na závod, kola do depa a ještě poslední ladící trénink. Počasí se konečně umoudřilo, přestalo pršet a objevilo se i slunce – výborný načasovaní před závodem. Odpolko jsme se ubytovali v motelu v Busseltonu, ale bylo nám tak nějak jasné, že tam spát nebudeme....raději si přivstaneme a pojedeme půl hodiny z Yallingupu. Protože nás ráno čekalo vstávání něco kolem půl třetí ráno, do hajan jsme šli před sedmou. Uteklo to nějak rychle a už bylo ráno...teda byly 2 hodiny ráno a Vítek už byl vzhůru...no výraz „už“ není asi ten správný...spíš bych měla říct „ještě“. Vstávačka, já šla péct lívanečky, které jsou ideální hned po závodě a Vítek začal pořádnou snídaní o několika chodech. Časově jsme to zvládali tak akorát, bychom kolem páté ráno dorazili do Busseltonu.

Vesnička, ač ještě v relativně velkém šeru již žila....kolem se motalo tisíce závodníků a aspoň jednou tolik rodinných příslušníků a všech, co šli už od rána povzbuzovat.
Plavání bylo podél mola, které má 1.8 km....byl zrovna úsvit a všichni vyrazili do boje o titul Ironman Západní Austrálie. Chvíli to vypadalo, že do moře napadalo tisíce racků :D Plavalo se podél celého mola a druhou stranou zpátky. Voda měla jen něco kolem 18 stupňů. Vítek profrčel kolem mola a zpátky za neuvěřitelný čas 1:07:44. Zmrzlej mazal do převlíkárny, chytil kolo a vyrazil na 180.2 km dlouhou cyklotůru. To už se podél cest objevovalo docela dost fanoušků, všelijaké týmy z Rakouska, Kanady, Austrálie a taky já, jediná česká fanynka. Foťák na krku, v kapse zasunutou násadu od koštětě, na které vlála česká vlajka, jsem se snažila v prvním kole identifikovat Vítka a ostatní české závodníky. Chvílemi to bylo trošku na palici...když se kolem vás mihlo rychlostí více jak 30 km/hod třeba 6-10 kol s čísly a já se snažila identifikovat jestli to byl Čech a ještě si k tomu přiřadit jméno, abych nepovzbuzovala Honzu, když by to byl třeba Mirek :D

Začalo se dělat poněkud vedro.....odhaduji, že v 10 už mohlo být krásných 25 stupňů a na obloze ani mráček. Namazaná od hlavy k patě (bohužel zapomenuvší na kouty jsem skončila se spáleninami prvního stupně, takže teď to vypadá, že mam podél vlasů fialovou čelenku :D) jsem chodila po trase a lovila záběry z kola. Kolo dal Vítek za 5:28:17. Ufff....to mně by museli po takovýhle štrece amputovat nohy....kdybych vůbec dojela do cíle. No a teď už to byla brnkačka, jen si zaběhnout maratónek (42.2 km) a bude mít titul Ironman WA v kapse. No nám fanouškům se to řekne....vedro už bylo neuvěřitelný, na sluníčku určitě 40 stupňů....lidi se snažili schovat do stínů stromů, keřů či stanů, ale kluci a holky závodníci, ty se neměli kam schovat, pěkně všechno na slunci. Na některých běžcích začala být vidět únava ze závodu a z vedra a kilometry ubíhaly pomaleji a pomaleji.

Každý, kdo ale vyčerpání a slunce překonal, dobíhal s úsměvem od ucha k uchu, koridorem fanoušků a všech, kdo si chtěli plácnout rukou s IRONMANem. Má to...dal to....VÍTEK JE IRONMAN WA s finálním časem 10 hodin 21 minut 42 vteřin. O 3,5 kila lehčí, s kilem soli na dresu ale pocitem neuvěřitelného štěstí a úlevy. Stejné pocity jsem měla i já....unavená, ale šťastná. Vítek je můj Ironman!

V pondělí jsme šli do vesničky nechat na krásnou medaili vygravírovat časy a odfčeli zpět do Perthu, zase pěkně zpátky do reality, tj. někdo do školičky a jinej zase do rachoty.
Sláva nazdar výletu!